Opravdu velký rozhovor s Petrem Havlíčkem: o rodičovství i o Vánocích

Opravdu velký rozhovor s Petrem Havlíčkem: o rodičovství i o Vánocích

Už pětadvacet let dělá výživového poradce a jako odborníka přes zdravý životního styl ho zná celá republika. K jeho popularitě nesmazatelným dílem přispěly televizní pořady „Jste to, co jíte“, ale jeho profesní působení vždycky bylo mnohem širší. Spolupracuje se špičkovými sportovci, nenaučí vás jen hubnout, ale třeba prostě jen žít tak, abyste měli víc energie, méně stresu, lepší spánek. Někdy funguje jako kouč, jindy jako psycholog. Jenže… to všechno už jste o něm určitě někde četli. Mě zajímaly úplně jiné věci: hlavně to, jaký je Petr Havlíček táta. Má totiž dvě děti ve velkém odstupu. Bezmála 14letou dceru Lucii a v novém vztahu přišel před 18 měsíci na svět Matěj.

První otázka je asi jasná. Jak velký rozdíl je v tom, jaký jste byl táta pro Lucku a jaký jste teď, pro Matěje? Byl jste s první Luckou přísnější, už proto, že jste ji jako táta svou holčičku chtěl chránit… nebo to bylo a je prostě všechno jinak?

Jinak. Lucku jsem jako pověstnou „tatínkovu holčičku“ trošku rozmazloval. Holčička je prostě holčička, takže teď vnímám, že se synem jsem přísnější. Ale celkově si otcovství o něco víc užívám, jednoduše proto, že když se narodila Lucka, měl jsem hodně složité a problematické pracovní období a nebylo pro mě úplně jednoduché to všechno skloubit a stíhat. Práci jsem bohužel považoval za důležitější, takže jí to musela hodně vynahrazovat její maminka Daniela, která se jí vždycky nesmírně věnovala a věnuje se jí dodnes. V tom na své straně cítím dodnes výčitky…

Jaký jste tedy táta teď, se synem? Nebo spíš: jak ho chcete vychovávat? Je vám blízká třeba dneska tolik populární metoda kontaktního rodičovství, domlouvání se, dohod s dětmi…?

Vůbec. Jak už jsem říkal, u Lucky jsem byl táta rozmazlující, ale u Matěje v jeho věku funguje jednoznačné nastavování mantinelů a pravidel, ale i když mu je zatím jen tolik, kolik mu je, snažíme se mu jen nepřikazovat, ale i vysvětlovat. Jsme schopní couvnout, když si při oblékání vymíní oblíbené bodýčko s autíčky, ale to je tak všechno. Pokud ale vznikne problém, dostane varování, několikrát je upozorněn na to, že to, co dělá, dělat nemá, a přesto v tom pokračuje, pak holt přijde i nějaký ten výchovný pleskanec přes ruku či přes zadek. Ale nikdy bych dítě nebil tak, aby cítilo bolest. Plácnutí, které ho upozorní, že už překračuje hranice, mi přijde v pořádku. Jsem přesvědčený, že dětem přílišná benevolence škodí. Vyrůstají z nich závislé děti, neumí se o sebe postarat, jsou sobecké, zvyklé, že se jim vždycky vyhoví, ale… co bude v dospělosti? Navíc jsem přesvědčený, že kluk by měl mít v sobě kus predátora. Což vnímám třeba jako svůj osobní handicap: mě tak rodiče nevychovávali, takže vím, jak je to bez určité dravosti složité. A to pro Matěje nechci.

Jaký k sobě mají s tak velkým věkovým rozdílem vaše děti vztah? U Lucky bych s nástupem puberty už čekala trochu odstup, takovou tu hru na velkou slečnu…

Ve skutečnosti je to tak, že se oba sourozenci neskutečně milují. I když jsou nevlastními sourozenci, skvěle spolu vycházejí. Na Matesovi je pokaždé vidět obrovská radost z toho, že Lucku vidí, ona s ním dělá kraviny… Funguje to a je to super.

Mají příležitost trávit čas společně? A vy s nimi?

Lucka má svůj domov jak u své maminky, tak i u nás, a navíc jsou oba domovy od sebe vzdáleny asi dvacet vteřin chůze 😊. Nikdy jsem od ní nechtěl být daleko, a povedlo se to zařídit tak, že spolu dokážeme fungovat všichni. Děti jsou pro mě jasná priorita, i proto Matěje i Lucku vídám de facto každý den. Lucku ráno vozím do školy či na trénink, večer chodím domů tak, abych ještě stihl Matěje. A minimálně dvakrát týdně máme s Luckou a Matějem spolu společný podvečer a večer, kdy jsme jenom my tři spolu. A samozřejmě i víkendy, ty jsou ale sporadičtější díky tomu, že Lucka je často na turnajích nebo na svých „holčičích“ akcích 😊

Jak zvládáte třeba takové ukládání? Znám příběhy rodičů, kteří jsou u svých dětí i hodinu, než mohou s klidem odejít z dětského pokoje. Jaký je v usínání a spaní váš syn?

Mates je v opravdu šťastné dítě. Miluje lidi a společnost. A pak má takové své základní „polohy“: kromě jezení a lítání je to i spaní. Spí hodně a rád. Večer mu stačí přečíst pohádku, uložit ho do postýlky a spí až do osmi do rána. Po obědě si opět nechá přečíst pohádku a spí do půl čtvrté.

Asi ani netušíte, kolik rodičů vám právě závidí! 😊 Spánek, ba i to bezproblémové jídlo…

Nemusí závidět, stačí opravdu nastavovat pravidla a dbát na jejich dodržování. I pro děti je situace jednodušší, když vědí, v jakých mantinelech se mohou pohybovat. A pokud jde o jídlo, je to velmi „žravé“ dítě – sotva ráno vstane, už chce papat 😊 A i právě z toho důvodu jsem (a nejen já) v jídle doma opravdu velmi důsledný.

Vidíte, na to jsem se taky chtěla zeptat. Jak moc jídlo a jeho kvalitu hlídáte?

Jídlo doma řešíme společně, ale já přeci jen o trochu víc 😊. Asi 80 procent toho, co jíme, nakupujeme na trzích, i teď v zimě, jakkoliv je jasné, že to je sortiment trochu omezenější. Nicméně to, co chybí na trzích, není těžké doobjednat přes dobrý internetový obchod a nechat si dovézt až domů. Hodně se u nás vaří, vaříme oba, já i Hanka. Já vařím hlavně o víkendech a 1-2x v týdnu večeře. A je pravda, že s Matesem si dáváme jak na to, co vaříme, tak i na to, co máme doma, mnohem větší pozor, než jsem dával v minulosti u Lucky. Matěj by opravdu snědl cokoliv a chce automaticky jíst všechno to, co jíme my. Proto vaříme tak, abychom mohli mít na talíři identické jídlo. A to, co není doopravdy vhodné, je důkladně schované. Protože Lucka se třeba tolik nehlídá a hlídat už ani nenechá, a když si u nás chce něco najít, musí to být z Matesova dosahu. Jemu totiž stačí, že vidí, jak vyndávám štrúdl z trouby, a už křičí: Buta, buta – a chce buchtu. No, a zatímco Lucka prostě po svém tak trochu hřeší na svou geneticky danou štíhlost a krásu, a celé to umocňuje tím, že je jako vrcholová sportovkyně hodně v pohybu, Matěje, byť je dosti fyzicky aktivní, tak zatím v jídle hodně držím „pod krkem“ – ne co do množství, ale co do kvality. Prostě, těžko na cvičišti, lehko na bojišti – a že dneska je situace v potravinách opravdu obrovským bojištěm v nepřehledném terénu 😊

Co takové babičky, mají pro to pochopení?

Pro své okolí jsem v tomhle často za blázna a tyrana, ale babičky mě znají a mají pochopení. A samozřejmě vím, že babičky jsou tu hlavně od rozmazlování, takže mu občas něco podstrčí, ale nikdy nic, s čím bych zásadně nesouhlasil. A právě díky této zásadovosti (nebo chcete-li přísnosti) Matěj nemá problém sníst přirozené potraviny bez různých dochucovadel a složitých úprav, a ještě vidíte, že mu to chutná. Stačí vyndat z lednice rajčata a je možná větší povyk, než když vyndáme buchtu z trouby.

Když jste zmínil Lucčin tenis… vedli jste ji k tomu nějak záměrně?

Vedli jsme ji (tedy vedla ji spíše Daniela) ke sportu, ale nechali jsme ji zkoušet víc druhů. Dělala gymnastiku, chodila plavat, hrála basket a tenis, a ten tenis nakonec vyhrál.

Bude se mu věnovat i dál?

To uvidíme. Tenis hraje opravdu dobře, ale taky se dobře učí a je šikovná i „na ruce“. Má nastavené individuální studium, aby mohla stíhat oboje, ale co bude dál? Nevím. Může se stát cokoli. Může z ní být profesionální sportovkyně, může se věnovat gastronomii, protože ji hodně baví vaření a práce rukama, ale taky může být čímkoli jiným, co jí bude přinášet naplnění a uspokojení.

A pro Matěje? Spřádáte nějaké plány?

No, pro Matěje bych si přál Vysokou vojenskou školu 😊 😊 To souvisí s tím, co už jsem říkal: kluk by v sobě měl mít kus dravce. Ale tohle jsou jen moje plány, Hanka má také svoje, které jsou zcela odlišné od mých 😊. Ale stejně oba dva víme, že konečné budou plány Matějovy, ne ty naše. Nemyslím si, že patříme mezi ty rodiče, kteří si přes své děti kompenzují to, co sami nestihli nebo nezvládli.

Zatím to podle vyprávění vypadá na dravé dítě. Jako ho třeba udržíte v klidu u stolu?!

Dříve to bylo naprosto v pohodě a u jídla seděl, dokud ho celé nesnědl. V poslední době to je občas trochu jinak a někdy chce stihnout jak pohyb, tak jídlo. Tady jsme udělal chybu já, že jsem mu to párkrát umožnil, takže jsme se naučili být přísní: když od stolečku odejde, už nic nedostane. A musíme hlídat také to, aby při jídle nekrmil naše dva psy. To na něm úplně vidíte, jak schválně natahuje ručičku, chystá se něco pustit na zem a čeká na naši reakci! Přitom sedět u stolu a loudit jídlo si naši psi před tím nikdy nedovolili!

Vy se tedy nenudíte, hned dva psy?

Máme mopse a ridgebacka.

To ale nejsou ani podobné rasy, co takový výběr?

Mopse chtěly holky (já tedy moc ne, malí psi s placatým čumákem nejsou moje krevní skupina 😊), a ridgeback se k nám dostal „náhodou“. Naše sousedka hledala někoho pro dočasnou péči o tuto fenku ve středním věku. Ale jakmile k nám přišla, věděl jsem, že u nás už zůstane. I když to s ní nebylo a není jednoduché. Přišla obézní, měla skoro padesát pět kilo, přičemž by měla mít tak o dvacet méně. Zjistili jsme, že má hypofunkci štítné žlázy, trpí bolestí zad díky výrůstkům na páteři… a my jsme její už pátí opatrovníci. Ale také už poslední. Vydržela u nás už skoro čtyři roky a nevypadá, že by se chtěla zase někam stěhovat 😊

Jak při tom všem stíháte sebe? Kdysi jste boxoval, to ještě zvládáte?

Ne, na to fakt už čas nemám. Ale chodím, opravdu hodně chodím, to si držím.

A co teď před Vánoci? Jak máte rád klasickou vánoční atmosféru?

Moc. U nás jsou Vánoce úplně tradiční. Je kapr, kuřízek, salát… nejíme jen rybí polívku, protože ta nikomu (kromě Hanky) nechutná. Taky pečeme: ale shodli jsme se na jen na několika druzích cukroví, takže jsou perníčky (ty máme spíš na ozdobu a pro sýkorky 😊) a vanilkové rohlíčky (pro Hanku a pro Lucku), vosí hnízda (ty miluju já) a linecké pro návštěvy (nám moc nejede, ale návštěvám ano – nic jiného jim nezbývá 😊) a zbytek přinesou babičky. Ale bez pečení si advent neumím představit. Pečení je pro mě symbol Vánoc: ta vůně… 😊

Přesně! Někdy mi přijde, že samotné pečení, ten proces společného tvoření, vůně v celém domě… je důležitější než samotná konzumace cukroví. Toho se rychle přejíte…

Pro mě to tak bylo vždycky. Jakmile máma vytáhla pečení, začínaly Vánoce. Začínal jsem odpočítávat, kdy přijde Ježíšek. A mám to tak i teď, přestože už více než čtyřicet let vím, jak to s těmi dárky doopravdy je 😊. I když je teď „trendy“ na Vánoce nadávat jako na svátky stresu a konzumu, pro mě je kolem nich stále pozitivní atmosféra, kterou si všichni užíváme.

Slavíte všichni dohromady?

Slavíme. Lucka je s Danielou a její rodinou, já jsem se s Hankou, Matesem, a svými rodiči… a pak se později večer sejdeme úplně všichni…

Myslím, že tohle jen tak někdo říct nemůže: že by dokázal skloubit tolik částí rodiny a oslavit společné svátky! To mi přijde neuvěřitelné. Mimochodem,… máte teď, na začátku prosince, kdy si povídáme, už dárky?

Nic nemám, ani plán… Jsem určitě z těch, kteří nakupují na poslední chvíli. Zvíře v přírodě také neloví „dopředu“, ale až když má hlad 😊 A já prostě nejlépe funguji pod stresem. Ale vím, že dárek by měl člověka respektovat a alespoň částečně splňovat nějaká přání… Hanka třeba píše Ježíškovi dopis, aby nedostávala úplné blbosti, a shodou okolností to vždycky spadne do mého mailu 😊. Jenže já nechci, aby dostala jen to, co čeká… Takže vymýšlím i něco jiného a zatím se mi myslím daří se trefit a překvapit ji.

A co v poslední době překvapilo mile vás?

Určitě Mše od Leonarda Bernsteina s Vojtěchem Dykem. Je to neuvěřitelně aktuální, plné reflexí, a i když tohle dílo vzniklo před nějakými 50 lety, dokonale sedí na současný svět, možná ještě více než v době svého vzniku. A Vojtěch Dyk je také neuvěřitelný. A celá ta scénografie, fotky, které se tam prolínají, texty, které slyšíte a čtete… Hodně mě to zasáhlo, a kdybych jen trochu mohl, doporučil bych to všem. I když mi je jasné, že ne každý to pochopí. Ale pro mě to byl opravdu zásadní zážitek poslední doby.

Díky za rozhovor.
Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *