Spisovatelka Kristina Hummelová: I mámy potřebují dělat, co je baví

Spisovatelka Kristina Hummelová: I mámy potřebují dělat, co je baví


Když byla Kristina Hummelová malá, měla kouzelné létající sny… Vrátily se jí,
když se sama stala mámou, a tehdy se rozhodla, že je čas takové létající sny naplnit, a začala o nich psát fantastické pohádkové příběhy, v nichž hraje hlavní roli holčička Nelinka. Nebylo to ale zadarmo: aby si je mohla sama ilustrovat, nejprve studovala. Pak bezmála rok kreslila první ze zatím tří dobrodružných knížek… a teprve potom se dala do psaní a pustila na papír všechno to, o čem
se jí – jako malé – vždycky zdávalo. Dneska říká, že jí Nelinka umožnila být
i v dospělosti zase sama sebou, zase tou Kristinou, jakou byla, než dospěla
a stala se úspěšnou marketingovou poradkyní. Marketing nakonec opustila. Věnuje se psaní, svým třem dcerám, józe, malování, „ulítává“ na čerstvých květinách a vůni čerstvé kávy. A docela určitě žije svůj splněný sen…
 Kristino, první knížka před čtyřmi lety byla doslova splněním velkého snu. Teď
v tiskárně čeká třetí díl a celkem jich plánujete pět. Jak vás změnila? Protože splnit si letitý sen, to je prostě velká věc… Neznám moc lidí, kteří to dokážou.

Splnit si sen je krásné. Když knihu přivezli z tiskárny, nemohla jsem tomu uvěřit.
A když jsem na autogramiádě knihy dětem podepisovala, připadala jsem si jako
ve snu. Naštěstí to bylo skutečné. S každou další knihou je mi líp, už vím, že své sny dokážu naplnit a užívám si samotný proces tvorby. Vypiplávám každou další knihu na základě zkušeností s tou první. Takže pokud se ptáte, jaké rozdíly na sobě pozoruji, už nejsem tak nedočkavá jako dřív a umím nechat věci plynout. Věřím, že to, co si opravdu ze srdce přejeme, se dříve nebo později naplní.
 Podle všeho jste Nelinku nebo její předobraz v hlavě nosila roky. Co se stalo, že tahle holčička najednou „mohla na papír“? Stála za tím nějaká změna?
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Měla jsem práci v marketingu, která mě bavila, ale mezinárodní firma, ve které jsem pracovala, svou pobočku v Praze zavřela a já jsem se neměla po mateřské kam vrátit. To mně utvrdilo v záměru pokračovat cestou, kterou jsem právě
na mateřské objevila. Najít si svou vlastní práci, která mě bude naplňovat. Myslím, že jsem se uvolnila a vzdala se své vážnosti, byla jsem zase jen Kristina. Nelinka mě vzala na cestu sama k sobě. Mohla na papír, protože už jí v cestě nebránila zaneprázdněná manažerka, která na psaní a malování skřítků, nemá čas. Uvědomila jsem si, jak je důležité věnovat se tomu, co mně baví.

Nejdřív jste se kvůli Nelince učila ilustrovat, pak jste ji namalovala a teprve potom psala. Čistě osobně, autorsky… udělala bych to opačně. Proč vy ne? 🙂
Také bych ráda knihu nejprve napsala a pak ilustrovala, ale nejde to. Celý příběh se mi v hlavě odvíjí jako rychlý film. Je barevný, živý a neuchopitelný. Popsat ho slovy není snadné, protože nejde zpomalit. Když ho zastavím, vytratí se v něm život. Ilustrace mi pomáhají film zpomalit a soustředit se na detaily, které pak mohu snáze přenést na papír.  Mottem knížky je: „každý z nás si někdy představoval, jaké by to bylo, kdyby někdy létal…“. Je fakt, že letadla ráda nemám, ale moct se jen tak zvednout a chvilku si létat, jo, to by bylo prima! Proč je podle vás pro nás možnost létání tak magické? Snad jen že automaticky spojené se svobodou, neomezenými možnostmi?
Já mám ráda i letadla, protože jsou spojená s cestováním, a to já miluju. Létání vnímám jako paralelu k našim životům. Létat můžeme i v reálném světě, právě tím, že svůj život žijeme opravdově. Každý jsme jedinečný a jako děti to víme. Máme sny, které chceme naplnit! Velké, nádherné, barevné. Třeba už z nás nebude baletka, automobilový závodník nebo operní pěvec. Ale můžeme se zapsat do kurzu flamenka, pořídit si vysněné auto, naučit se noty, začít jezdit na koni, malovat, šít, koupit si psa, kočku…prostě cokoli, co nám udělá radost!  Nezáleží na tom, kolik je nám let, nikdy není pozdě. Když realizujeme své sny, jsme spokojení, máme nadhled a cítíme se svobodní.
 
Jak jste si svoje snové létání představovala vy?
V dětství bylo mé snové létání
hlavně způsobem, jak uniknout před nebezpečím. Když mě někdo ve snu pronásledoval, prostě jsem uletěla. Měla jsem svůj létací styl. Vznesla jsem se do výšky za pomoci obou rukou, kterými jsem „napumpovala“ vzduch pod sebou, a když už jsem byla dostatečně vysoko, začala jsem dělat tempa jako při plavání. Když si na ten pocit vzpomenu, zaplaví mě vlna blaženosti. Když letím, vím, že dokážu všechno na světě.

 
Jak se vyvíjela hlavní postava Nelinky a její příběhy? Když píšu pohádky já, vždycky mě nakonec dostane, kam si postavy a příběh dojdou… Mám nějaký motiv, drobnou situaci, kterou vím, že chci rozvíjet, ale kam dojde, to je vždycky překvapení. Jak to bylo s Nelinkou a jejím dobrodružstvím? Věděla jste od počátku, čím bude procházet a jak si poradí?
Mám to stejně. Nelinka i Zajda si dělají, co chtějí. Nechávám jim svobodu
a raduji se i bojím spolu s nimi. Kolikrát jsem sama dost překvapená tím, co vyvádějí. Hlavně Nelinka je dost nevyzpytatelná. Ale vím, že i když je zbrklá, má dost kuráže, aby si vždy poradila. A když jí dojdou nápady a přepadne ji strach,
má s sebou Zajdu. Kostra příběhu je ale jasná, pět kouzelných zemí, pět posvátných symbolů, které se nakonec spojí, aby trhlouni a strach
z Kouzelnálie navždy zmizel.
 Podle čeho jste vykreslovala její charakter? Nebo podle koho?
Nelinka se vykresila sama. Až později jsem zjistila, že je mi dost podobná.
(usmívá se)
 
 Kdo ji četl jako první? A jakými pocity jste ji poprvé dala z ruky?
Jednotlivé kapitoly četl můj manžel
a moje maminka, která mi opravovala chyby. Měla jsem samozřejmě
strach, že řeknou, že je to hrozné.
Ale naštěstí se to nestalo! Podle
ohlasů dětí i rodičů se kniha líbí,
a to je nejdůležitější. Mám velkou radost, když mi po přečtení rodiče píší. Třeba,
že jejich dítě usíná jedině s Nelinkou v náručí nebo že děti jsou při poslechu
a udioknihy v autě tak hodné, že je
s nimi radost cestovat. Děti si třeba pamatují bez problému jména všech víl, které v knize vystupují, a to někdy
pletu i já. Věřím, že v knihách je všechno tajemství světa a děti se v knihách dočtou odpovědi na otázky, které je trápí. Nelinka je kniha, kterou bych si přála číst, když jsem byla malá. Vypráví o věcech, které si děti přejí zažít a nabízí odpovědi na otázky, které někdy ani dospělí nemohou znát.

 
Nelinka už má dvě hotová pokračování (to druhé jde právě do tisku)… Roste, dozrává… Jak se za ty roky tvoření hlavní postava změnila?
Nelinka je rozvážnější a trpělivější. Věří si a není tak zbrklá. A taky babičce víc pomáhá.
 
Kterou ze svých knih máte nejraději? Je to ta první, protože vám dala zásadní impuls, nebo některé z pokračování, protože jednoduše milujete jeho příběh?
K první knize mám samozřejmě nejsilnější vztah, protože cesta k ní byla pro mě neznámá. Další knihy jsou textově vyzrálejší. Slabost mám pro třetí pokračování knihy , kde se Nelinka ocitne v Zemi věčného ledu, ve které se neustále všechno mění. Ta země, i když je ledová, je mi nejbližší. Nelinka v ní mimo jiné potká ledové skřítky, převozníka Zebru, naštvaného pásovce nebo legrační žvýkačkouru, která mluví jako když se táhne žvýkačka, dělá si žvýkačkové pasti a odchytává do nich trhlouny. Žvýkačkouru mám moc ráda, také proto, že jsem ji tvořila společně se svými dětmi.
 Je to asi trochu víc knížka pro holky. Nějak mám pocit, že psát holčičí příběhy je jednodušší… je to tím, že jsme „holky“? Navíc mám doma dceru, a klučičí psaní
je pro mě zase o to složitější… Jak to máte vy? Přemýšlíte třeba o nějaké klučičí verzi Nelinky?

Nelinka je holka, já jsem „holka“ a mám doma tři holky, takže máte pravdu, je pro mě jednodušší psát pro holky. Nicméně Nelinku čtou i kluci, takže nejspíš je dobrodružství a humor klukům
i holkám společný. Psát přímo a jen pro kluky je pro mně výzva a jsem zvědavá, jestli se mi to někdy podaří. V hlavě mám už nápad, ale uvidíme…

 
Jak vůbec odpočíváte, když nepíšete, nekreslíte a nežijete svými knihami?
Ráda tančím. Teď aktuálně pěstuju bylinky, v létě jezdím na windsurfu, v zimě lyžuju.
 
A co když přijde tvůrčí krize, jak si poradíte?
Nápadů mám naštěstí dost, spíš nemám čas je zpracovat. Tvůrčí krize se mi tedy zatím vyhýbá, za což vděčím i svým dětem, protože mě udržují v permanentní pohotovosti a stále mě překvapují.
 
Co vůbec chystáte v současné době? Je léto časem tvoření, nebo tvůrčí pauzy, protože dny jsou na čas strávený u počítače příliš krásné?
Léto je pomalejší, ale nabité pocity, vjemy, blbnutím. Takže nasávám, vnímám, dělám si poznámky a čekám až přijde čas samoty a já to vše pošlu na papír. 
 Více zjistíte na www.onelince.cz. Foto: Tomáš Vrana ,     

Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *