Velikonoce pojímáme jako svátky jara, říká herečka Jana Bernášková

Velikonoce pojímáme jako svátky jara, říká herečka Jana Bernášková

Přestože je nám tak nějak přibližně stejně, Jana Bernášková svou starší dceru Justýnu přivedla na svět v době, kdy já na děti ještě ani zdaleka neměla odvahu. Zato její mladší syn Theodor je skoro na den přesně starý jako moje Tina. A já mám z nějakého neznámého důvodu, že jsme tím pádem nějak zásadně „spřízněné“! Taky kdysi, v pražských začátcích, než se ukázala jako kadeřnice Betty v nekonečné Ulici, bydlela s mou kamarádkou Bárou (kterou jsem už neviděla… ani nepamatuju!) a byla tak hodná, že se mnou sepsala pár krátkých rozhovorů třeba pro Moji psychologii. K Janě Bernáškové mám pro všechny ty vlastně bezvýznamné střípky zvláštní vztah, a to, že jsem si s ní mohla povídat
o Velikonocích, o tom, jak dětem vaří nebo jak se jí žije s manželem, scenáristou Rudolfem Merknerem… To si jednoduše ukládám jako další ze svých důležitých momentů v našem „vztahu“, o němž, počítám, sama Jana Bernášková neměla
do autorizace našeho rozhovoru ani páru!
 Jani, začnu trochu tematicky. Velikonoce za dveřmi, vy, holka z Moravy, máma dvou dětí… Jak se na ně chystáte? Mluvíte s dětmi o tradicích? Chodí Theodor s pomlázkou? Barví Justýna vajíčka? Nebo jste si v Praze tradice uzpůsobili
a máte Velikonoce po svém?
My si tak nějak celý život uzpůsobujeme sobě. Vajíčka barví obě děti, jelikož je to vzácná chvilka, kdy se děti mají rády a spolupracují spolu. I když to převážně končí převrhnutou miskou a rozlitou barvou po celé kuchyni. Biblický příběh Velikonoc jsem Justýnce vyprávěla, ale přišel ji dost morbidní, takže teď to pojímáme spíš jako slavnost jara. Snažíme se vždy vyjet ven, jen tento rok se to asi nepodaří. A to je škoda, jelikož v Praze se na pomlázku moc nechodí, jen po rodině, a my moc holek nemáme. Takže Tedík zmrská mě a sestru, co se do nás vleze. A co tradiční velikonoční menu: beránek, mazance, nádivka-hlavička…
Drží se u vás takové věci?
Snažíme se udělat vždy něco s nádivkou a zelenou polévku. Takže buďto špenátovou, nebo hráškovou. Nádivku hledám podle internetu, podle toho, která se mi líbí. Nemám žádný svůj recept. A beránka jsem jednou zkoušela upéct a byl
z toho spíš jezevčík, takže cukrářský um nechám šikovnějším a normálně beránka koupím. Vždycky jsem byla trochu stresovaná, jestli mám všechno tak, jak to má být, ale poslední roky si říkám, že nejdůležitější je, abychom byli všichni v klidu
a užili si domácí atmosféru.

 
K vám, étericky vypadající ženě, to spoustě lidí asi nepůjde… Ale vím, že vaši rodiče měli po revoluci v Krnově, odkud pocházíte, řeznictví. Že jste tam pomáhala, uklízela… A vlastně i já pořád tak trochu bojuju s představou, že vy, „víla“, tančíte mezi chladicími pulty a háky s čerstvě zbouraným masem…
Ano jako 11letá, a možná i dříve, jsem musela chodit každý den večer pomáhat uklízet do našeho řeznictví. Rodiče mi platili 100 Kč týdně. To by moje dcera koukala, kdybych po ní chtěla takovou práci! Ta má problém uklidit si i pokojíček. Ale mě to skvěle připravilo do života. Umím pracovat a ničeho se moc neštítím.
V obchodě té krve a mastnoty bylo opravdu hodně. Mělo to na mě jediný negativní dopad: v období puberty jsem se stala vegetariánem. Ještě v době, kdy to nebylo moderní.
(směje se) Nějak jsem potřebovala vyvážit to obrovské množství masa, které jsem kolem sebe měla. Ale dnes maso jím a mám ho ráda. Stejně jako mám ráda malá řeznictví, ale úplně nejraději beru maso z farmy. I když to je spíš náhoda, protože jsme se dostali ke kamarádovi, který vozí každý týden maso
z farmy do Prahy. Hlavně drůbež je z domácího chovu fantastická. To maso má úplně jinou pevnost a chuť.

 
Takže, když se asi ani nemusím ptát, jestli si raději dáte maso, nebo něco sladkého?Kdybych si měla vybrat, tak sáhnu vždy po mase. Potřebuji ho kvůli energii. Vždy mě nabije. Je to trochu morbidní, ale jsem masožravec.  Během dne je pro mě nejdůležitější oběd. Na snídani mi stačí kafe, ale oběd ‒ to je moje radost. A úplně nejvíc miluji, když mi ho někdo připraví. Jsem známá tím, že strašně pomalu jím. Jím tak pomalu, že lidé získávají dojem, že mi nechutná. Ale to není pravda. Já jídlo zbožňuji a užívám si ho.

A co vaše děti? Platí u nich, že co dítě, to jiné chutě?
Tím, že mám sama pozitivní vztah k jídlu, přenesl se přenesl i na mé děti. Ony jí úplně všechno. Neřeší, co uvařím, jelikož se těší na cokoliv, co se chystá. Ale tady bych ráda poradila jednu důležitou věc maminkám s miminky. Tahle láska k jídlu je vlastně dovednost, která se získává v raném dětství. Někde kolem osmého měsíce, děti chtějí ochutnávat všechno, co vidí. Hlavně to, co jíte vy?! Tak to je
to nejdůležitější období, které dítě ovlivní na celý život. Mozek je nastavený
a otevřený k objevování chutí. Pokud mu nedopřejete ty chutě poznávat, získává
a fixuje informaci “jídlo je plané a nic moc není třeba se mu věnovat a poznávat ho dál”. A to je škoda! Toto období trvá asi jen měsíc dva.

Otázkou je, jestli mohou ochutnávat všechno, co dospělí jedí. Právě proto v tomto období my rodiče svůj jídelníček kvůli dětem měníme…
Nenabádám, aby někdo cpal děti hamburgery, ale pokud je jíte a ony voní, tak dejte dítěte třeba jen líznout, sníst housku nebo vycucat okurku. Nebo rajče, to je skvělá věc! Jinak je třeba dětem vařit opravdu chutně. Používat máslo, bylinky, sýry
a vařit z čerstvých potravin, které jsou výrazné. Děti potřebuji i sladkou chuť. Všechno, co máme my, jen ve zdravější míře. Je třeba neulehčovat si to a nedržet děti na příkrmových skleničkách. Vařila jsem dětem podobná jídla jako nám, jen
v jednodušší formě, a díky tomu milují jídlo a pořád zkouší nové věci. Exotické
i komplikované chutě. A i když jim to nechutná, tak se nic neděje. Vůbec je to neblokuje v ochutnání něčeho dalšího.

 Oba s manželem děláte něco, co nemá pravidelnou pracovní dobu. Brzy ráno na natáčení, pozdě večer do divadla… Jak do toho stíháte vaření? A pouštíte k němu
i děti?
Vařím poměrně často, ale ne vždy mě to baví. Baví mě to, jenom když jsem přepracovaná v hlavě a potřebuji se uklidnit a být sama. Děti vaří jen výjimečně. Spíš je baví pečení. Míchání, mixování a pak pozorování toho, jak jim to jejich dílo roste v troubě.

Já bych si upřímně nejraději někdy pořídila hospodyni, ale pak ve mně hrkne,
že jídlo a jeho chystání je způsob, jak vyjadřuju lásku, s jakou pečuju o rodinu…
Jak to máte vy?
Někdy je to jen jídlo. Rychle a zběsile je potřeba něco vyrobit, protože mají všichni hlad. Někdy je to dárek ode mně pro ně. Někdy se hecnu a najdu si podle obrázku krásné jídlo a snažím se ho vyrobit. Miluji obrázky jídel! Ale ne na sociálních sítích, nikdy si žádné jídlo nefotím. Přijde mi to trochu nechutné, ty opatlané talíře se svíčkovou na FB.
 
Klasická otázka: vaří i váš muž?:-)Můj manžel, když má čas, vaří dobře
a rád. Ale nesmí vařit z hlavy, to je pak matlanina. 
Ale když použije recept, je výsledek převážně fantastický. Jeho oblíbená kuchařka je od Romana
Vaňka. Tam si i píše, jak se recept povedl nebo na co je třeba si dát pozor.

 
Někde jsem četla, že jste si svého muže „objednala“! Smím se zeptat, co jste do své objednávky napsala? A do jaké míry se splnila?Jak jsem si objednala svého manžela? Jednoduše. Přemýšlela jsem, co vlastně chci a jaký typ muže by se mnou vydržel. A nakonec jsem si na papírek napsala, že pomalým krokem může do mého života vstoupit muž, který bude pro mě a mou Justýnku ten nejlepší. Zbytek jsem nechala na osudu. A myslím, že opravdu přišel ten nejúžasnější. Jsme spolu už 8 let a pořád se na sebe těšíme a nemůžeme se dočkat chvilek, kdy jsme spolu sami a jen tak si povídáme o filmech nebo šroubujeme poličku dětem v pokojíčku. Máme spolu spoustu plánů a doufáme,
že život bude co nejdelší, abychom toho stihli co nejvíc. Baví mě, že máme podobné životní hodnoty a že ho jako chlapa baví rodina a naše děti.

 
Potkali jste se už na několika projektech. Co chystáte teď – spolu, ale klidně
i každý zvlášť?
Ano, potkali jsme na Vyprávěj. To bylo osudové seznámení. A pak na Mazalech. To je dětský sitcom pro Déčko (dětský kanál ČT, pozn. red.). Rádi spolu pracujeme, jelikož Rudovi se na mě píši role úplně samy. I když ne vždycky tu roli nakonec hraji já. Občas to osud zamotá jinak. Anebo jsem inspirací pro úplně jiné role, které mi věkově neodpovídají. Ale jsem jeho múzou. (usmívá se) Momentálně připravuji dva seriály, ale ještě jsou v přípravách, takže jsem opatrná. Jeden je
s manželem a druhý je rodinný seriál pro televizi. A Ruda, ten píše několik věcí současně. Vlastně nechápu, jak to dělá. Někdy mám pocit, že má v práci v šuplíku schované ještě nějaké náhradní hlavy.
   

Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *