Když Lenka Klembarová začala před čtyřmi roky vařit příkrmy pro svou dceru Lindu, stala se věc, pro kterou by nejedna máma „vraždila“. Linda její domácí příkrmy milovala. Domácí příkrmy navíc chutnaly nejen její dceři, ale zaprášilo se po nich i pokaždé, když je vzala na návštěvu ke kamarádkám nebo rodině. Uteklo jen pár měsíců, než Lenku jako správnou obchodnici napadlo, že by možná stálo za to zkusit vlastní příkrmy nabídnout na trh. A tak vznikla značka „Mami, dej mi“ – ryze česká značka ryze domácích příkrmů, u nichž si můžete být jistí, že ti, kdo za nimi stojí, do nich osobně vybírají ovoce i zeleninu, osobně je loupou, krájí, vaří, mixují i rozdělují do skleniček. A ty dnes, po třech letech od smělého nápadu, seženete nejen v jejich on-line obchodě na www.mamidejmi.cz, ale také ve Světě bedýnek, v obchodech Náš grunt nebo třeba na oblíbeném Festivalu Mini a Apetit pikniku, kde Lenka s manželem Markem prodali kdysi úplně první příkrmy… Lenko, vzpomenete si, jak se na váš nápad vařit a prodávat domácí příkrmy tvářil tehdy před lety váš muž? On sám je, co vím, z gastrooboru… Neodrazoval vás?
Kdepak. Když jsem za ním přišla s nápadem vařit příkrmy ve velkém,
můj muž – jinak velký pragmatik – mi na ten nápad kývl. A pustili jsme se
do toho hned. Zkusili jsme se přihlásit
na Apetit Piknik, a oni nás k mému překvapení vybrali. A tak jsme den před piknikem strávili v kuchyni, loupali ovoce i zeleninu, vařili  a dávali do skleniček
a za pouhé dvě hodiny pikniku prodali všech našich 180 připravených lahviček, které jsme s sebou měli. Tehdy (v roce 2015) naše příkrmy měly trvanlivost jen pět dní, byli jsme v opravdovém začátku, ale ten se povedl a my přemýšleli, co dál.

Počítám, že jste vzápětí zjistili, že vyrábět a prodávat v Čechách potravinářské produkty určené dětem není legrace. Co jste museli absolvovat, než jste se pustili do výroby ve velkém?
Testovat a zase testovat. Trvanlivost i kvalitu výrobků. Nejdřív jsme testovali
na komerční testovací stanici. Ale to nestačilo. Tam vám sice udělají testy, ale když se náhodou něco nepovede, neřeknou vám, proč to nefunguje. Vyrazili
jsme na Vysokou školu chemicko-technologickou, a to pro nás bylo jako zázrak. Nesmírně nám pomohli. Hodně nám vysvětlili, poupravili jsme s nimi předvýrobní
i výrobní postupy, a i díky tomu máme dnes opravdu stoprocentní domácí ovocno–zeleninové příkrmy, bez aditiv a konzervantů, které vydrží i půl roku bez lednice, aby maminky neměly problém, kam naše skleničky dát. Vyrábíte klasické příkrmy pro děti od 4 a 6 měsíců, ale také omáčky… Proč?
Naše produkty vlastně už od samého počátku měly být především pro děti, ale nejen pro děti. Jsou skvělé pro vegetariány i vegany a dobře variabilní. Například můj vysněný a nejprodávanější příkrm z batátů můžete použít do ovesné kaše, zamíchat do těstovin, přidat – co já vím – do muffinů na pečení. A omáčky byly další logický krok. Jsou z poctivé zeleniny, plné chuti, bez soli – pro děti je můžete použít tak, jak jsou, dospělým stačí dosolit, a i oni mají z naší skleničky skvělou omáčku na těstoviny.
 Ve vašem sortimentu jsem našla také něco, co se jmenuje „puffs“. Co to vlastně přesně je?Zeleninové a ovocné piškoty (směje se Lenka). Vlastně jsou výsledkem naší snahy nevyhazovat všechno, co nám zbude z výroby příkrmů. Z té totiž zůstane spousta „drti“. A tak jsme to zkusili – udělali jsme dýňové a borůvkové puffs, přidali do nich výjimečně trochu obyčejného cukru, a pustili je do světa. Funguje to. Děti je milují a jejich maminky stejně tak.
 I když je v nich cukr? Dnes je trendy se bez něj přece jen pokud možno obejít.
Také jsme to zkoušeli. Ale nefungovalo to. Nechutnalo to ani nám, ani zákazníkům. A když je podáváte místo obyčejných piškotů, pořád v nich máte přidanou hodnotu v podobě ovocného a zeleninového základu. Je to myslím v pohodě.  
 Kde vlastně všechno vyrábíte? Doma, v kuchyni, to asi nebude….
Museli jsme si pochopitelně pronajmout provozovnu. A nebylo to zpočátku vůbec lehké, najít správné prostory. Když vaříte pro děti, je kontrola z hygieny nesmírně přísná. Testy u produktů pro děti do tří let jsou mnohonásobně přísnější než pro normální vaření. Produkty se nesmí kazit ani při 42 °C! Nakonec se u nás v Odoleně Vodě, kde bydlíme, uvolnily prostory po bývalé cukrárně, a vypadá to,
že ještě letos na jaře tak otevřeme vlastní provozovnu s malým bistrem, které povede právě můj muž. Mám v plánu mít tam hernu pro děti, večerní čtení pohádek a spoustu dalšího. Můj muž už dokonce kvůli naší značce opustil svou práci a bude se „Mami, dej mi“ věnovat naplno. Já ještě stále do práce chodím (pracuju ve finanční oblasti), ale myslím, že už to také dlouho nepotrvá.

Není to trochu náročné? Žít spolu, pracovat spolu na rodinné značce… Zvládáte to?
(smějou se oba dva) Máme rozdělené role. Marek chystá ovoce i zeleninu, čistí, krájí, vaří, mixuje. Na mně je mravenčí práce – naporcovat vše do skleniček, očistit víčka, nalepit etikety. Doplňujeme se myslím úplně ideálně.
 Jak na vás vůbec reagují české mámy? Sklenička příkrmu u vás stojí 49 Kč, omáčka 65 Kč.
Je jasné, že nabízíte mnohonásobně větší kvalitu, opravdu osobně všechno uvaříte i naplníte. Ale přesto…
Pravda je, že náklady na příkrmy ve skle jsou prostě vysoké. Mohli bychom jít
do plastu, ale jak by na vás působilo koupit si příkrmy v plastu? Pro spoustu ekologicky uvažujících maminek je to nemyslitelná varianta. A například populární „kapsičky“ zase nikdy nemohou zaručit dokonalou čistotu výrobního procesu, což jen málokdo ví…
 Na závěr se nemůžu nezeptat: vám se evidentně povedlo to, co spoustě maminek moc nejde. Dokázala jste svou dceru Lindu od samého počátku učit vlastně dobrému vztahu k jídlu. Kdybyste měla dát nějakou „dobrou radu“, takovou, která vám samotné otazníky kolem prvních příkrmů i dalšího jídla pomohla vyřešit, co by to bylo?
Když se narodila Linda, řekla jsem si, že se postarám o to, aby toho do tří let ochutnala co nejvíc. Ani jsem nerozlišovala, jestli je lepší začít s ovocem, nebo zeleninou. Prostě jsem začala. Po čtyřech měsících jsem musela bohužel přestat kojit, asi jsem ani neměla na výběr. Ale šla jsem na to klasicky. Dvakrát denně ovoce, zelenina. Po jedné dvou lžičkách. Pak jsem počkala, jestli na danou chuť nebude mít Linda alergii nebo něco podobného, a jela jsem dál. V osmi měsících jsem přidala jogurty… a tak podobně. 
 Takže nic zvláštního?
Nespěchala jsem na ni. Dávala jsem nám na jídlo dost času, koupila Lindě hned její vlastní nádobí, starala se o to, aby se u jídla neřešilo nic jiného: jen já, ona a její plný talíř. Bez televize, bez hraní. A když začala chodit, nechávala jsem jí každý den na stolku pokaždé něco k „zobání“ – kousky ovoce, zeleniny, aby měla pocit, že si něco „ukořistí“. Byla to pro ni zábava a já měla jistotu, že to, co si „ukradne“, bude dobré. I proto si myslím, že dnes jí bez problémů hodně ovoce a zeleniny.

Nikdy s ničím nedělala „cavyky“?
Ale jistěže ano. Ale mám pravidlo: ochutnej, a pak se rozhodni. A nikdy to není tak, že když něco nejí, já jdu a uvařím další jídlo. Maminka má prostě svůj život a není otrokem dítěte a palačinek, u nichž to u některých rodin končívá, protože je jisté, že palačinky dítě sní. Myslím, že stačí mít základní pravidla, trpělivost a dětem ukazovat nové chutě. Pak to funguje. Alespoň u nás ano.