Nutit, nebo nenutit děti do jídla?

Nutit, nebo nenutit děti do jídla?

Před některé prcky postavíte talíř a jen se díváte, jak to
do nich padá.
U jiných dětí
se od prvního
příkrmu trápíte
a žadoníte aspoň
o jednu snědenou lžičku. Máte takové „jedlíky“ nutit, nebo nechat na nich, kolik
toho sní?

Má dcera je přesně to dítě, které toho moc nesní. A začalo to už u prvního příkrmu. Nikdy nezapomenu na to, s jakou obřadností jsem rozmačkala první kousek vařené mrkve s trochou brambor a odhodlaně nesla lžičku k její malé pusince. Bylo jí bezmála sedm měsíců, na rozdíl ode dneška se před čtyřmi roky příkrmy zaváděly až po půl roce… A já se fakt těšila, že začíná nová etapa celé rodiny: budeme se potkávat u jídla, i když každý u toho svého.

Stejně jako nikdy nezapomenu ten zvláštní pocit „prvního krmení“, nezapomenu ani na Tininu reakci. Zamračená to na mě vyprskla a další lžičky odmítala. Začaly měsíce trápení. Domácí příkrmy nechtěla nikdy, na milost vzala pár druhů skleniček a nikdy nesnědla celou porci. Já to protrpěla. Měla jsem načtené
tuny knih, dělala jsem řadu rozhovorů s odborníky, psala jsem o tom x článků, pořád jsem se tolik snažila, a nic? Pro mateřské sebevědomí to byl tvrdý zásah.

Dnes už vím, že jsem zbytečně tlačila na pilu. Snažila jsem se moc. Mohla jsme nám oběma ušetřit spoustu trápení, kdybych sebe nenutila do každodenních stresů kolem každé další lžičky a Tinu do jedení něčeho, s čím se potřebovala poznávat mnohem déle, než jsem byla připravená. V poslední době jsem shodou okolností dělala zase rozhovory s psychology i výživovými poradci a probírala s nimi problematický vztah dětí k jídlu. A víte co? Všichni do jednoho se shodli na tom, že do jídla se rozhodně děti nutit nemají. A shodli se i na tom, jak to s jídlem
u dětí skoulet „bezbolestně“. Takže, pokud to potřebujete číst i vy a uklidnit situaci právě u vašeho stolu, je tu pár základních pravidel:
 Dejte jim dost času
Už od prvních příkrmů počítejte s časovou náročností. První dny možná jídlo vyplivnou, možná jim zachutná až třetí druh zeleniny… Ale netlačte na ně. Ani nezkoušejte natlačit jídlo násilím do pusinky. Ze lžičky jim udělejte parťáka, klidně jim dejte jednu na hraní. Připravte se, že si jídlo budou chtít osahat, přímo, a vás by z toho, jak jsou po každém krmení špinavé, nemělo „ranit“. Je to jejich proces poznávání.
 
Natrénujte techniku krmení
Zpočátku jim potrvá, než přijmou také nový způsob, jak se najíst. Lžička má k sání prsu nebo lahvičky hodně daleko. Děti s ní neumí zacházet nejen v ruce, ale ani v pusince. Jídlo si hned nedokážou posouvat dál, aby jej polkly, takže často jej jen „přežmoulají špičkou jazyka“ a ono jde ven. I nechtěně. Zkuste dát lžičku při krmení kousek dál na jazyk, bez násilí. Třeba to u vás je právě chybnou technikou.

Respektujte jejich odmítání
Zkoušejte krmení i nová jídla, ale nenuťte je. To platí pro první příkmy, ale i později, ve dvou třech letech, kdy ještě spousta dětí s jídlem nekamarádí (často to spraví až školka a vzor ostatních malých jedlíků). Pokud odmítají jíst, co dostaly, domluvte se na ochutnání, a pokud ani pak nebudou chtít, fajn, jídlo s klidem odneste. Že jsou děti malé a nechtějí, co jim dáváte, neznamená, že neví, co jim chutná a co ne. Respektujte jejich chutě. I to, že už mají dost. Znám rodiny, kde je dojídání povinné. Plýtvat se samozřejmě nechce nikomu z nás, ale nutit děti do jídla přes jejich nevoli znamená riziko, že jim vezmete schopnost opravdu znát
své chutě, míru sytosti, vnímat své tělo. Raději volte malé porce s možností přidání a o tom, co sní, si nedělejte iluze. Bude to spíše méně, než čekáte. 

Stůjte si za jedním jídlem
Že je nebudete nutit, neznamená, že kolem nich naopak budete skákat a nabízet do aleluja jiná jídla, dokud nenajdete to, co vezmou na milost. Hodně byste si tím zavařili. Důležitá zpráva je: pokud má vaše dítě hlad, nají se. A dobrovolně samo sebe nevyhladoví. To mu prostě instinkty přežití nedovolí, jak mi nedávno v rozhovoru potvrdila i MUDr. Kateřina Cajthamlová. Berte to spíš tak, že možná někdy vaše dítě vynechá svačinku, ale o to větší tu bude pravděpodobnost zvládnutí oběda či večeře. U nás doma kolem druhého roku dopolední svačinky vymizely takřka úplně, na pár měsíců. Mění se to (chutě i hlad). Stejně jako se mění vaše dítě.

Nadhled a klid to jistí
Takže pokud můžu teď, s odstupem let a o pár zkušeností bohatší, radit: jděte na to v klidu, nestresujte se tím, že ostatní děti jedí víc, a babičky kroutí hlavou, že potíže s jídlem ony u svých dětí (vás) neznaly. Nenuťte děti do jídla, ani jim za jeho konzumaci neslibujte čokoládky. Stejně tak s jídlem nespojujte tresty („jestli to nesníš, budeš bez televize“ – jim dobrý, zdravý vztah k jídlu nedá). Berte to prostě s nadhledem. Nejsou to závody, tabulky i doporučení jsou orientační a každé dítě je zkrátka jiné. Jedno vím jistě: ono se to srovná!

Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *