MUDr. Kateřina Cajthamlová: Děti musíme naučit dobře jíst do jejich 10 let

MUDr. Kateřina Cajthamlová: Děti musíme naučit dobře jíst do jejich 10 let

MUDr. Kateřina Cajthamlová   Znáte ji z televize jako tu, která vyklízela ledničky. Ale MUDr. Kateřina Cajthamlová tuto roli dávno opustila. Pracuje jako internistka, systemická psycholožka, moderátorka a v listopadu vydala dokonce knihu o výchově. Jmenuje se Abeceda moderního rodiče a najdete v ní odpovědi na spoustu rodičovských, resp. výchovných otázek. Pokud se ptáte, proč právě ona řeší otázky výchovy, čtěte dál.
Prozradí vám to sama!
   
Napsala jste knihu. A tentokrát úplně jinou, než by asi všichni od doktorky Cajthamlové čekali. O dětech, výchově… Proč zrovna tohle téma?

Z úplně jednoduchého důvodu. Jako psycholožka jsem v ordinaci potkávala
stále více pacientů, kteří v dospělosti neměli vyřešené otázky ze svého dětství, nesli si s sebou nejrůznější traumata, následky výchovných chyb svých rodičů
a nerozuměli ani sami sobě nebo potom
 pro změnu svým dětem. Moje praxe psycholožky jednoznačně ukázala, že z rodiny si člověk odnese leccos. A ideální
by bylo, kdyby to bylo jen dobré. Proto těm, kdo jsou dnes rodiči, chci pomoct najít odpovědi ve 24 základních otázkách. Nejsou to odpovědi jednoduché, ale to není ani výchova sama.

Co se týče výchovy, jsme úplně jiní než naši rodiče. Mnohem víc komunikujeme, jsme kontaktnější… Kde se to najednou vzalo?

Zmizel fenomén široké rodiny. Kdysi bylo běžné mít deset dětí – matka se pečlivě, podobně jako dnešní matky, věnovala maximálně nejstarším třem, a tyto děti pak zase učily své mladší sourozence to, co jim předala matka. Vlastně fungovala jako manažer velké dětské skupiny, jejíž členové se vzájemně starali jeden o druhého. Měli svou hierarchii, povinnosti. Komunikovali hlavně mezi s sebou. Nebylo tedy nutné a ani reálné věnovat tolik času jednotlivým dětem, jako je to dnes. Spoustu zkušeností dětem předávala také širší sociální skupina kolem rodiny: například sousedi v důchodu. Viděli lítat děti po ulici, zakřičeli, aby si děti dávaly pozor na silnici, a nemusela to být pořád máma, která dokola opakovala tu samou větu: „Dávej si u silnice pozor!“

Nejsme proto dneska my mámy vlastně až přecitlivělé?

Pozor! Matka MÁ BÝT citlivá, její citlivost je na místě. Já bych se dnes spíš bála opačného problému. Matkami se ženy stávají až hluboce po třicítce, už jsou vzdálené svému dětskému já, díky dlouhé kariéře a tomu, že převzaly některé mužské povinnosti, do jisté míry svou citovost vypnuly a pro děti ji mají znovu zapínat, co jim ne vždycky jde… Jsou navíc obklopené očekáváním, že se jim všechno povede na první pokus, že budou ve všem skvělé. A to je velký tlak.

Často pak tlačíme asi i na své děti, ne? Nejen ve výkonech, ale v souvislosti s vámi mě napadá, že je doslova stresujeme s jídlem a samy jsme z toho, jak špatně jedí, zničené. Talíře zůstávají plné, děti u jídla zlobí, odmítají zeleninu, maso… Pořád kolem toho něco řešíme. Proč s nimi máme právě v jídle takové potíže?

Vaše děti prostě nemají hlad. (Směje se.)

To nevím. Mám dceru v lesní školce, je stále venku, v pohybu, musí mít obrovský výdej energie. Ani doma se pomalu neposadí… A přesto: jídlo jako by ji nebavilo. 
Pak ale nejspíš nebude mít problém s jídlem ve školce, ale jen u vás doma. Tak to prostě je. Obecně je u dětí problém opravdu v tom, že se nehýbou, sedí doma, nespalují žádnou energii, tedy nemohou mít hlad. A kromě toho, za problémy s jídlem bývá hyperprotektivní styl výchovy, kdy dítě odmítne jedno jídlo, máma jde a starostlivě mu připraví jiné, až se propracuje k několika málo, která sní alespoň většinou, když ne vždycky. Snažíme se tak dětem o šťastné dětství, ale šťastné to není. Když dítě nejí, nemá hlad. Tečka. Odneste jídlo, nezlobte se a vyzvěte dítě třeba k tomu, aby vám – když má čas – šlo pomoct s nádobím.

Takže má být fakt hlady? To nejednu mámu doslova zabolí, taková představa…

Ale ono ten hlad nemá. Kdyby ho mělo, vezme si, co nabízíte. A za pár dní zjistí,
že nemá energii na hraní s kamarády, že mu vadí uklízet nádobí místo oběda…
a u stolu ho najednou nepoznáte. Proto přece dostáváte děti po víkendech
od babiček se slovy „ale u mě jedl/a normálně“. Chybělo hyperprotektivní
chování, přibyl pohyb, jak to u babiček bývá, změnil se způsob vyjednávání o jídle. Respektive přestalo se o něm vyjednávat.

Máme za sebou čerstvě Vánoce, a to se vás musím logicky i na sladkosti…

Pochopitelně před nimi budu varovat. Sladkosti jsou plné návykových látek. Doslova. Glukózovo-fruktózový sirup je jedna z nejvíce návykových látek! Kdysi se dělal pokus na opičkách. Ty jsou za běžných okolností schopné vydržet několik dní bez potravy. V pokusu testovali, jak budou reagovat, když je naučí na pamlsky, pak jim je na několik dní vezmou. Brzy se ukázalo, že opičky by raději umřely, než aby byly bez pamlsků, pořád stlačovaly knoflík, který se před tím staral o přidání pamlsků. Pořád, dokud se zase nedočkaly. A děti to mají se sladkým stejně.
Jakmile jim jej začneme doplňovat do stravy, dokonce sladkosti dávat místo jídla, postupně se dětem ztratí chuť na normální stravu. Šílené je to v tomto směru podle mě ve školkách, kde je sladké nejen normální, ale ještě klíčované jako odměna. To je prostě špatně.

Pomůže, když je budeme ve sladkém hlídat? 

Za prvé je zapotřebí jít jim doma správným stravovacím příkladem. A za druhé učit je minimálně do deseti let věku, do období, kdy se přiblíží pohlavní zralost, jak si skládat vyvážený jídelníček, jehož by pamlsky měly být minimální součástí. Stejně tak smažené a glutamát sodný – to je další silně návyková a v jídle vlastně skrytá věc. Děti mohou jíst úplně normálně a zdravě samy od sebe. Vy je to jako rodiče ale musíte naučit a kvalitní stravu jim nabídnout, nekvalitní vyřadit.
 

Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *