Slyšet ji můžete každé dopoledne na ČRo Dvojka. A pokud rádio neposloucháte, určitě jste někdy zapnuly pořad Sama doma, jehož tváří Tereza už nějakých osm let je. A přitom se k téhle báječné práci dostala vlastně náhodou: když hledala recept na jahodové tiramisu, vykoukl na ni osudový inzerát! Svou práci zvládala
i s dcerami-dvojčaty, kterým je dnes už deset let, ale jak tahle věčně usměvavá blondýnka přiznává, moc od nich neodcházela a minimálně první rok je opouštěla jen na pár minut. My jsme si spolu povídaly snad o všem. Chtěla jsem vědět, kam si chodí pro mateřské rady, jak s rodinou tráví čas i to, co svým holkám nejraději vaří. A otázku po otázce jsem měla pocit, že takhle příjemného člověka jsem už dlouho nepotkala a že patří k těm lidem, s nimiž byste ti mohli povídat vlastně donekonečna… Terezo, vezmu to úplně od počátku: kdy jste se rozhodla, že váš život bude patřit televizi a rádiu? Já si pamatuju, že jsem snad vždycky seděla doma u psacího stolu, vymýšlela pohádky, ležela v knížkách, šla jako vy na bohemistiku a úplně přirozeně došla k tomu, že mě psaní těší i živí. Bylo to u vás podobné?
No vidíte, to jsme měly opravdu podobné. Já teda stihla lítat po venku, hrát tenis, ale zároveň jsem si moc ráda vymýšlela příběhy. Vyprávěla jsem je sama sobě. Pamatuju si, jak jsme v lese na houbách, já nemám v košíku jednu jedinou, toulám se za ostatními a vyprávím si vymyšlené příběhy. Tak v jedenácti jsem je začala psát a před spaním je vykládala svým mladším sestrám. Už jsem měla publikum. (směje se) Chtěla jsem být spisovatelka, později herečka, to mi vydrželo dlouho, až do maturity. Hrála jsem v ochotnickém divadle, tancovala a snila o těch prknech… V záloze jsem měla novinářku, kdyby náhodou. A nakonec jsem k angličtině
a češtině vystudovala ještě žurnalistiku. A bylo to!

Co bylo to první, co jste v praxi „ochutnala“?
Začínala jsem jako zprávařka v regionálním studiu ČRo v Jihlavě, pak jsem začala moderovat, a když jsem byla s dětmi doma, na mateřské, objevila jsem konkurz do Sama doma. Hledala jsem tehdy na webu ČT recept na jahodové tiramisu, a našla nabídku na práci. Bylo tiramisu i moderování. (směje se) Dnes hlavně vysílám dopoledne na ČRo Dvojka.
 Patříte k moderátorům, kteří se nebojí být aktivní na sociálních sítích. Jak to ale řešíte se svými dvěma vlastně už velkými dcerami? Protože, přiznávám, že mám doma teprve malou slečnu, ale internet
a bezpečnost je jedna z těch věcí, které mi dělají vrásky…
Vidíte, a mně přijde, že jsem na sociálních sítích aktivní málo. Vzhledem k profesi bych měla přitlačit, ale jsem líná. Takže se na FB spíš dívám na jiné příspěvky, a sem tam něco napíšu. Fotky dětí dávám málokdy, i když bych se slečnami ráda pochlubila. (usmívá se) Vždycky se jich zeptám, jestli můžu, ne vždycky souhlasí.

A svůj profil na FB už mají?
Holčičkám je deset let, FB nemají, a zatím vůbec netouží zveřejňovat své fotky nebo videa. Ta si natáčejí, hrají doma divadlo nebo vymýšlí příběhy s hračkami, nicméně necháváme si to pro sebe. O internetu mluvíme, o nebezpečí, nechci je přehnaně strašit, ale zatím jsou opravdu rozumné. Je mi ovšem jasné, že v blízké budoucnosti to řešit budeme, profil na FB už má dnes každý teenager. Je třeba mluvit a vysvětlovat.

Když vás tak poslouchám, asi nebudete autoritativní rodič. Takže jste spíše ten domlouvací typ?
Asi ano, ale ne úplně trpělivý. Celkem rychle se vytočím, vždycky u stejných, dokola opakujících se situací. Děti upozorňuju, že už “to” na mě jde, třeba když se pomalu vypravují, ale ne vždycky to zabere.

Máte vlastně dvě práce: nakolik vám dovolují být s rodinou?
Ono se to hodně mění, jsem „na volné noze“ a za prací dojíždím, do televize
i rozhlasu. Na první pohled to možná vypadá, že jsem s rodinou málo, ale já to vnímám naopak. Mívám úplně volné dny, a když vysílám, jsem ve dvě hodiny doma, jdu pro děti do školy a trávím s nimi pak veškerý čas. Samozřejmě mám někdy práci o víkendu, večer, ale jsou to nárazovky.
 Jak společný čas trávíte? A stojí o to holky ještě?
Máme rádi společnost a kamarády,
takže hodně jezdíme na víkendy pryč, jaro máme celkem nabité, jezdíme na hory, v létě k moři, na kola, děti se ptají, co je v plánu, ale já umím klidně víkend prolenošit, bez výčitek. A jestli děti stojí o mou pozornost? Právě že ano, a je to super. Chtějí se tulit, chtějí večer pohádku, nebo abych si k nim lehla do postýlky. Čekám, že to brzy skončí, ale třeba budu příjemně překvapená. (usmívá se) Jak to bylo, když se Ester a Sára narodily? Spěchala jste do práce, nebo si užila tradiční mateřskou? Nebo si prostě jen občas odskočila, protože vaše profese nevyžaduje být pryč celý den?
Poslední varianta je ta správná. Já neplánovala absolutně nic, nebyla jsem zaměstnanec, takže jsem ani neměla jistotu, že se budu mít kam vrátit. Navíc se mi narodila dvojčátka, a to mě opravdu zaměstnalo na plný úvazek, nejenom fyzicky, ale i v myšlenkách. Žila jsem “tady a teď”. Holčičky byly úžasné, krásně spinkaly a baštily, ukázková miminka, takže já na to vzpomínám s láskou, na ten náš malý svět, kde se všechno točilo kolem nich. Nedovedla jsem si představit,
že bych je první rok opustila, byly to maximálně minuty. A pak jsem si jednou, dvakrát týdně odskočila “zavysílat”, jak říkáte, bylo to třeba na dvě, tři hodinky. Relax. Ale pak už zase rychle domů. Já se na ně těšila.
 V Sama doma i v Rozhlase se dostanete skrze rozhovory i přípravu k nim
ke spoustě informací. Já jako novinářka je prostě nasaju a z velké části zase vypustím, abych „nezblbla“ – ale jako mámě se mi zdá těžké si vybrat rady,
jimiž se budu řídit. Jak jste si z toho vybírala vy?
To jste to řekla za mě! (směje se) Mám tolik informací! A myslím si, že bych už mnohdy mohla zaskočit za hosta v poradně, že je vesele rozdávám dál. Ale když si mám vybrat radu pro sebe, často nevím, resp. si je nepouštím k tělu. Je ovšem pravda, že mi některé věci přijdou notoricky známé, jak o nich často mluvím,
a překvapí mě, že pro někoho je to nová informace. Což je dobrá zpráva, protože tak vždycky nějakého diváka nebo posluchače obohatíme. Snad. (usmívá se) Pamatujete si nějaké téma/rozhovor, které vám v mateřství nějak otevřely oči?
(směje se) Je to možná trochu mimo, ale já po porodu přestala žehlit. Četla jsem tehdy rozhovor
s nějakou návrhářkou, která neměla žehličku v ruce už dvacet let. Dobře to pověsit byla její rada. A já, když jsem denně prala tu hromadu dvojích dupaček a tričíček a všude se to sušilo, jsem tuhle domácí činnost prostě zrušila. Ale jinak si pamatuju na radu, že dítě nemá nikdy vstoupit mezi rodiče, že oni dva jsou pro sebe na prvním místě, a i když se miminko na začátku svého života přirozeně upne hlavně na maminku, nemělo by tatínka natrvalo vystěhovat z ložnice a postavit “na druhou kolej”. To by mohl být ten
„aha moment“…
 Čím to, že o sobě my mámy tak často pochybujeme? Píšu už spoustu let pro Maminku, a mám pocit, že tohle téma sílí…
Asi je to důkaz toho, že jsme ty správné mámy. Přemýšlíme o tom, jestli “to” děláme dobře. Já jsem vzdala touhu být dokonalá matka, vím o spoustě nedokonalostech, a s dětmi o nich mluvím. Nedělá mi problém se holčičkám omluvit, když přestřelím, když jsem protivná nebo vyletím. A možná o sobě pochybujeme, protože zrovna my dvě máme v hlavě spoustu rad od odborníků
z různých rozhovorů, a samozřejmě se jimi nemůžeme vždycky řídit.

Když přejdu k radostnějším věcem. Je tu konečně jaro. Co teď nejraději děláte? Patříte spíš k těm aktivním rodinám, jezdíte na výlety, sportujete, poznáváte?Zřejmě k aktivním, resp. máme aktivní kamarády, takže se přizpůsobíme (rádi),
a teď zrovna nás čekají dva nebo tři víkendy, kdy budeme na horách a na chalupě na Vysočině.
 A protože jsme Receptyprodeti.cz, musím se zeptat i na jídlo: co doma uvaříte, když chcete jooo udělat všem radost?
Rozhodně lososa s bramborovou kaší, to je top! Ale nepohrdnou
ani guláškem, rajskou, kuřetem, špagetami… Děti milují zeleninu
a ovoce, takže několikrát týdně dělám k večeři kotel salátu. Holky vždycky nejdřív sní zeleninu, pak sýr, šunčičku, chlebík až nakonec. O víkendu dělám k snídani ovesnou kaši, ta vůně skořice prý znamená domov. (usmívá se)

A jak jsou holky zdatné v kuchyni?
Jsou moc šikovné a umějí se k tomu postavit, jen já dělám zásadní chybu, že je
k tomu zatím moc nepouštím. Udělám si hodně věcí sama, aby to bylo rychle hotovo. Ale třeba teď nedávno Velikonoce byly vyloženě na dětech, hlavně perníčky a jejich zdobení. Bylo jich snad sto, já namalovala dva, a když jsem s radostí dokončila poslední, Esterka se smutně ozvala: „To už je konec?“

Teď se mi chce říct něco podobného: to už je konec? Povídání s vámi totiž neskutečně uteklo. Děkuju moc!