v berlínském parlamentu, aby mohla pořádat kurzy tantry. Tantrický výcvik absolvovala během univerzity a masáže dokonale souzněly s její chutí pomáhat. Ze stejného důvodu pak vymyslela kurzy – tzv. Retreat pro páry, které vede
s tehdejším partnerem Richardem Vojíkem od roku 2003 vlastně dodnes, kdy už po jejím boku stojí dávno nový muž, Pavel Říha. S Pavlem má dva syny, Pedra
a Olivera, a celý rok cestují a pomáhají párům najít ten správný recept na lásku. Na její kurzy můžete zavítat v Čechách, Polsku, stejně jako v Thajsku. Část roku tráví v Dánsku, které je jí blízké svým klidem, nebo v USA. A navštívit můžete i její Tantra Spa v Praze. A já si jsem jistá, že přečíst si pro jednou o někom, kdo může být užitečný hlavně pro nás, rodiče, vůbec neuškodí. Protože, ruku na srdce, fakt máte doma ve vztahu všechno tak, jak chcete?
Jsou to tisíce lidí, ale kolik přesně, to nevím. Jen Retreat pro páry pořádáme asi osmkrát do roka. Vedle toho ještě transformační výcvik Celostní smyslné masáže, silvestrovský a novoroční Rituál splněných přání, kurz masáží Umění doteku pro rodiče a děti, kurzy pro ženy nebo kurz tzv. vaginálního mapování, jenž ženám pomáhá uzdravit zranění na těle i na duši, například po porodu. Je toho hodně.
Orgie to rozhodně nejsou! Páry přesto prochází nejen výkladem, ale i spoustou praxe. Všechna cvičení ovšem probíhají pouze s partnerem. A vše, co je intimní, se odehrává v soukromí vlastních pokojů. Kurzem projde bez úhony i úplný introvert, protože “veřejnou” část programu může strávit jako pozorovatel. Aktivní potřebuje být jen v prožívání a zkoušení se svým partnerem – ať už se jedná
o komunikaci, emoce nebo intimitu a doteky.
Dokáže něco změnit opravdu jediný víkend?
Přestože máme jen dva dny, projdou dvojice velmi intenzivním prožitkem,
který nezřídka hluboce změní jejich vztah. V pátek slyšíme páry říkat: “Jsme spolu už dvacet let, vše je stále stejné, děti vyrostly, už nás nic nespojuje, zvažujeme rozvod…“ A v neděli září a děkují, že jsme jim zachránili vztah. Takových příběhů jsem zažila už řadu, i v partnerstvích, kde jsou malé děti.
Zmínila jste páry, které mají doma malé děti. Co ty nejčastěji trápí?
Když se z milenců stanou rodiče, je to výzva. Změna životního stylu, málo času pro sebe sama a sebe navzájem. Intimita je nabouraná, ať už díky únavě, přetížení nebo prostě ztrátě chuti na sex. Některé ženy navíc po porodu mohou prožívat
i bolesti, například pokud byly natržené, nastřižené nebo rodily císařským řezem. Nebo si v sobě žena nese určité trauma ze způsobu, jak s ní bylo zacházeno. Může zahořknout, když má pocit, že je na vše sama. A partner zase zažívá, že jej žena vítá výčitkami a ztrácí chuť domů chodit… 
To bývá časté. Žena totiž zpravidla zaznamená disharmonii nebo že něco ve vztahu chybí mnohem dříve. Začíná vztah řešit před rozchodem, muž nezřídka až po rozchodu. Tehdy je dobré dát muži velmi jasný signál, že je třeba něco začít měnit. Mnoho mužů, kteří jsou ve výsledku opuštěni, si totiž skutečně dlouho myslí, že vztah je docela v pořádku.
Dříve k nám jezdili muži zejména na impuls partnerky. V současné době ovšem je i mnoho mužů, kteří přivádějí své ženy. Obavy ze studu a ztrapnění nejsou na místě, protože nevidím jediný důvod, jak a proč by se to mohlo stát. Když se někdo rozhodne ptát nebo sdílet, a zveřejnit tak třeba i nějaký svůj “problém”, dělá tak na základě svého rozhodnutí. Kdo si chce své trable a obavy nechat pro sebe, nic mu v tom nebrání. Na druhou stranu řada lidí sdílí a otevřeně se ptá i na věci, které je trápí, a to je pak pro ostatní často přínosem. Třeba už jen proto, že zjistí, že to či ono neprožívají sami a že lze situaci zlepšit.
Jeden mladý pár k nám zavedly potíže s chováním dítěte. Školní psycholog jim naznačil, že syn nemá vlastní potíže a poruchy chování. Ale že se skrze jeho chování projevuje napětí, které zažívá doma. To byl pro rodiče alarm, a vydali se na Retrat pro páry. Ještě po cestě se hádali, málem nedojeli, protože naštvaná žena v afektu ze zastaveného auta vyběhla do polí, že už se svým mužem nebude… Nicméně dorazili a víkend pro ně znamenal přerod. Z takových příběhů mám radost. Je vidět, že když je někdo připravený naslouchat a něco změnit, stačí i relativně málo, aby se situace změnila i zásadním způsobem a trvale.
Jako první zjišťoval, k čemu je to, co dělám a učím, dobré. Když zjistil, že pomáhám lidem, byl velmi šťastný. Protože vidí, jaký moje práce přináší užitek, zapojil se i do organizace a řízení. Pořádání kurzů není jen samotné učení, ale souvisí s tím celá řada dalších úkonů, zařizování a koordinace, a tuto část jsem mu ráda předala.
Za kurzy, semináři cestujete skoro po celém světě a rodina s vámi. Ptát se, jak se dětem líbí u moře, je asi zbytečné, že… ????
Olík byl na první větší cestě v Thajsku, když mu byly tři měsíce. Zatímco některým připadá nevhodné, vzít tak malé dítě do exotické destinace a “zatěžovat” jej letem, na Olíkovi jsem viděla, jak ožil, že konečně může do světa! V české zimě si to moc neužil, a dobrodružství přesouvání a objevování něčeho nového ho doslova nabíjelo radostí!
Co jim to podle vás dá? To, že vidí půlku světa, jsou s vámi na kurzech, obklopení často silnými příběhy…
Jsem ráda, že budou zvyklí se po světě pohybovat i domlouvat se samozřejmostí. Oba vyrůstají v prostředí, kde je i angličtina – naše chůva je anglicky mluvící, podobně jako učitelé ve školce. Každý jazyk navíc vnímám jako dar, a v raném dětství máme učení jazyka úplně “zadarmo”. Učíme se cizí řeči stejně snadno jako mateřské. Za velkou výhodu považuji i to, že vidí mou práci “v přímém přenosu” – ať už je to samotné učení na kurzu, mluvení s lidmi, nebo i organizační práce, která s tím souvisí.
Dá se s dětmi dobře soustředit na práci, kterou děláte?
Dlouho jsme já i manžel pracovali z domova, ale po narození mladšího Olíka jsme z kanceláře udělali dětský pokoj a pronajali si prostory v domě, kde bydlíme. Se dvěma rošťáky už doma není moc klidu na práci, neřku-li třeba natáčení. Ale práci máme naštěstí “přes chodbu”. Pedro a Oliver díky tomu nemají zkušenost, že jejich rodiče někam do práce “zmizí” a večer se vrací, a za to jsem velmi vděčná.
Vzděláváním strávíme mnoho let života,
a tak se na školu dívám jako na prostředí, které může dítě hodně podpořit, nebo naopak i hodně zabrzdit. Pedro a teď už
i Olík chodí do Montessori školky, kde mají velmi laskavé a láskyplné průvodce. Učí se řádu, ale i ohleduplnosti. Jsou podporování v kreativitě, zdravém sebevědomí, ale i spolupráci. Vidím, jak jim zkoumání ve světě mimo domov dodává sebevědomí, a přispívá k jejich růstu. Mnoho věcí se doma nedá naučit tak, jako v kolektivu podobně starých dětí, které se učí i od sebe navzájem.
Nad domácím vzděláváním příliš nepřemýšlím, spíš okrajově, pokud bychom strávili více času na cestách. Ale nikoliv jako základní volbu. Obě naše děti rády objevují svět, a škola i školka je také “novým” světem, novým prostředím, ke se učí opět jinak než doma. Současně bych je nerada dala do školy, kde se nebudou cítit šťastní. Klasické školní vzdělávání, kterým prošla má generace – autoritativní výchova apod. – určitě není vysněnou volbou. Naštěstí již existuje mnoho typů škol, jež jsou postavené spíš na hodnotách než na srovnávání a výkonu.
Převážně na kurzech 🙂 Hned na začátku léta je to transformační výcvik Celostní smyslné masáže, o něco později pak Umění doteku pro rodiče a děti. Velkou část srpna pak strávíme USA, kde se sami budeme vzdělávat a rozvíjet. No a na konci léta se vrátíme opět učit – na srpnový Retreat pro páry na Váňově statku.
