krásu. Já si s Markétou Hrubešovou spojuju své oblíbené filmy a u „Oznamuje se láskám vašim“ si pokaždé popláču. Ona je ale víc než krásná filmová herečka.
Je mámou 12leté Christel Lilly, hraje v divadle Josefa Dvořáka a už roky se
naplno věnuje své kuchařské vášni. Cestuje po celé republice, navštěvuje gastrofestivaly, natočila bezpočet televizních kuchařských pořadů a vydala
už několik kuchařských knížek. Tu poslední věnovala dětem a říká, že to, jak jim pomůžeme jídlo vnímat od prvních příkrmů, určí jejich celoživotní vztah k tomu,
co si kdy naloží na talíř… A právě o tom jsme si povídaly:
o panu Bramborovi. Suroviny, jako jsou brambory, kukuřice, se v ní stávají pohádkovými hrdiny
a vypráví, jak se dostaly do středoevropské kuchyně. Jsou tam recepty, krásné ilustrace. Baví mě, že díky takovým příběhům
s dětmi můžeme víc o jídle mluvit,
aby mu rozuměly. Myslíte, že by tohle mohla být cesta, jak dětem pomoct mít k jídlu dobrý vztah bez přejídání, či naopak pocitu, že je to „z donucení“?
Podle mého názoru je to právě tím, že mizí klasické dobré vzorce stravování
v rodinách. Rodiče čekají, že se děti naučí jíst ve školkách nebo školních jídelnách. Ale jednak už je na takové „učení“ pozdě, a navíc tyto instituce nemohou suplovat jejich roli. Ta je nezastupitelná! Prostě ‒ dítě velmi rádo přijme nový pokrm, pokud ho budou jíst s chutí i jeho rodiče. A když se na jeho přípravě s nimi bude i podílet, je úspěch téměř zaručen. Mimo jiné i proto vznikla kniha o Panu Bramborovi.
Byla odmalinka se mnou v kuchyni. Pozorovala, jak vařím, a postupně
mi začala pomáhat. Samozřejmě vždycky s ohledem na věk. Během vaření jsme si krásně povídaly. Je
to prostě taková fajn společná chvíle. To byl další důvod k napsání Pana Brambory. Někdy jsou maminky
v kuchyni samy, zatímco zbytek
rodiny zírá do obrazovek všech velikostí. Jídlo se pak jí bez společného prožitku, bez emocí
a zpětné vazby. Pak se stane jen prostředkem k udržení životních funkcí. A to je škoda. Obrovská.
Stále říkám, že je fajn sejít se jako rodina v kuchyni, dát si třeba skleničku, pro děti připravit domácí limonádu a během přípravy jídla probrat, jaký byl den a co nás čeká ten další.
A společně na to všechno těšit.
Přístup k jídlu učíme děti už s příkrmy. To, s jakou péčí ho pro něj připravíme
a jakým způsobem ho pak krmíme a co mu o něm povídáme, je podle mě zcela zásadní. A možná ještě důležitější je to, jak se u jídla tváříme my. Děti nás totiž samozřejmě kopírují ve všem a jsme (do určité doby) jejich absolutními vzory. Pokud nám je úplně jedno, CO jíme, KDE to jíme a JAK u toho vypadáme, velmi pravděpodobně tak bude stolovat v budoucnu i ono. A tím, že o víkendu vyrazíme do obchodního centra na veeelikou porci „čehosi“, to vážně nevylepšíme.
Vaření je moje obrovská vášeň. Odmalinka jsem jídlo milovala a s mou milovanou babičkou trávila hodiny v kuchyni. Hlavně povídáním, ale i tak mi vzpomínky na ty nádherné společně strávené chvíle v podvědomí zůstaly. Vaření je pro mě relax
a hlavně radost. Když vidím, že všem chutná, jsem v sedmém nebi. A už jsem pochopila, že strávit pár hodin v kuchyni mi za to štěstí stojí. I když je pak vše neúměrně rychle snědeno… Láska, kterou do jídla dávám a kterou vyjadřuji tím,
že pro své milované s chutí uvařím, to je přece úplně nejvíc.
jste dříve napsala i další kuchařky:
Tak vařím já (aneb 125 rychlých receptů pro mamky) a Markéta vaří Rettigovou… Vlastně ze všech tří i z toho, jak si povídáme, mám pocit, že slovo „domov“ pro vás má starý dobrý význam z dob našich babiček, že vaření, jídlo, prostřený stůl jsou nenahraditelné hodnoty…
my se s tím pořád nějak nechceme smířit, a tak se občas potácíme ode zdi
ke zdi. Stále se někam ženeme, spěcháme a jíme za pochodu nebo naopak přeháníme kontrolu nad vším,
co dáváme do košíku a propadáme zbytečným panikám. Podléháme podivným dietním nebo stravovacím trendům, odmítáme jíst tohle a jindy zase tamto a pak přesvědčujeme sebe i své okolí o tom, že „to vážně funguje“ a že „teď je nám konečně MNOHEM lépe“. Nesmyslně si děláme z jídla strašáka. Jídlo je přece RADOST!!! Prostě se mi
z toho trochu vytrácí ten zdravý rozum.
Musím zaklepat, ale zlatá střední cesta byla dobrá volba. Nejdůležitější je asi důslednost. Tedy nastavit dítěti mantinely a trvat na nich. Neslevovat. Nemluvím
o banalitách, ale důležitých věcech. Dítě musí vědět, že je hranice, za kterou
nemůže jít, a také, že to, na čem jste se dohodli, platí. Ale musí to být oboustranné. Pokud něco slíbím, tak to splním. Také se mi vyplatilo o všem mluvit. V rámci možností, ale aby dítě chápalo, proč něco nejde nebo něco nemůže a taky kam se půjde, co ho čeká. Nestavět ho před hotovou věc, říkat, že tomu nemůže rozumět. Ale úplně nejdůležitější je LÁSKA! Absolutní, bezpodmínečná, všudypřítomná, všeobjímající. A z toho pramenící JISTOTA! Zkrátka, že se na mě může spolehnout. Jsme s dcerou na prahu složitého období a já pevně doufám, že to zvládneme…
Gastronomii se věnuji poměrně intenzivně, i letos to bude celkem našlapané. Moderuji různé soutěže studentů gastronomických škol
a v několika z nich i porotcuji. Čeká
mě také krásná práce na farmářských trzích po celé republice a moderování
i vaření na všech Garden Food Festivalech ‒ v Ostravě, Olomouci, Rožnově
pod Radhoštěm a Zlíně. A samozřejmě spousta krásných představení
s Divadelní společností Josefa Dvořáka, nějaké natáčení a možná taky
napíšu další knížku… (usmívá se)