Přesně s touhle větou přišla Tina asi před dvěma týdny ze své lesní školky. Leden věnovali učení se o tom, co je zdravé a co ne. A mně došlo, že i když její jen pět, vážně chápe, o co v tom jídle jde. A jak to mají vaše děti?

Když jsme to odpoledne seděly u svačiny, dokonale mi to vysvětlila.

„To nejdůležitější jsou mami vitamíny. Ovoce nebo zelenina, víš? Tělo je po nich zdravé. A pak maso, z toho mám svaly. No, a musíme si dávat pozor na čokoládu a dortíky, kazí zoubky!“

Nebylo to poprvé, co jsme si o jídle takhle povídaly my, spolu, doma. Protože moje/vaše generace nic takového nezažila a pak jsme se všichni od puberty topili v nefungujících dietách, zoufalí z každého kila „navíc“… věděla jsem, že tohle je jedna z věcí, které chci podchytit už odmalička: aby měla jasno v tom, co a proč jí. Aby věděla, jaký druh potravin jejímu tělu prokáže jakou službu (nebo mu neprospěje). Zvlášť v době, kdy svět ještě nepochopil, že polévka z pytlíku není polévka, ale směs chemických sloučenin. Kdy je každé druhé jídlo plné dochucovadel, éček a barviv. Kdy babičky pořád ještě dávají k narozeninám čokoládky, které se skutečnou čokoládou nemají nic společného – zato byly ve slevě.

Od prvních příkrmů proto byly vitamíny slovo, které se u nás opakovalo den co den. Ale ne jen tak. Vyprávěla jsem celé vitaminové pohádky, abych těm udatným bojovníkům za naše zdraví a imunitu dala pro dítě snesitelnější tvář. V našich vitaminových pohádkách vitamín C porážel bacily, vitamin A pomáhal Bystrozrakému… A přidávali se i další: třeba vitamíny B z oříšků a ryb, takže pokaždé, když se dneska objeví na talíři losos, mé dítě hrdě hlásí: „Tak to zase budu chytřejší, super?!“ – protože ví i o existenci omega-3 mastných kyselin, které jsou pro rozvoj mozku a nervové soustavy spolu s těmi vitamíny B opravdu zásadní.

Hodně pozornosti jsme celých těch pět let věnovaly také mluvení o sladkostech. O tom, že v dortu z cukrárny prostě vitamíny nenajde. Ale že nevadí, že občas nějaký upečeme nebo si někde dáme: protože je jíme občas. Takže se pak ani zoubky nekazí.

Mluvíme o mase i luštěninách jako zdroji „síly“, protože to tak doopravdy je. A klidně jsme v našich pohádkách nakládaly princům k večeři fazole, aby měli druhý den sílu na draka.

A tak bych mohla pokračovat do aleluja. Co tím vším chci říct? Nikdy není dost brzy na to, abyste svým dětem vysvětlili, o čem to jídlo je. Vytvářejte jim pohádky, příběhy, nedělejte z toho suchopárnou vědu, ale zábavné příběhy.

Křičet: „Nech to sladké!“ a nevysvětlit, proč, znamená, že sotva udělíte první kapesné, bude školní taška plná sladkostí z automatu nebo nejbližšího bufetu. Zato když s vysvětlováním začnete už od prvních příkrmů, máte už ve školce „vystaráno“.

Ano, i moje dítě jí hranolky a ochutnalo colu, ano, i moje dítě muselo zažít pocit „tláskám, co vidím“, aby vidělo, že pak je bříšku špatně a prozvrací celou noc – takže od té doby na každé oslavě pozorně vybere jednu dvě věci, které bude jíst, a dál už netláská. Ale je to hlavně na vás, mámách, abyste šly příkladem a také je laskavě vedly k poznávání potravin, jejich prospěšnosti a také k tomu, jaký budou mít po celý život k jídlu vztah. Když mu totiž rozumí, nějak si samy vybírají, co je fajn. Se správnými vědomostmi mají k sobě a svému zdraví mnohdy zodpovědnější vztah než my, jejich rodiče.