Kdyby mi někdo před pěti šesti lety řekl, že budu k snídani několikrát v týdnu s radostí chystat ovesnou kaši, vysmála bych se mu. Ovesné ani jiné vločky jsem fakt nesnášela. Co se změnilo? Porodila jsem si toho nejlepšího výživového poradce na světě.

Už když jsem byla těhotná, zasáhla Tina do mého jídelníčku s razancí vichřice. Více než rok jsem nedokázala pozřít maso a stala se na dlouhých 13 měsíců rovnou veganem. Nic, co připomínalo „zvířátka“, jsem nemohla. Nevolnosti se zaprvé táhly celé těhotenství, takže jsem 9 měsíců nedokázala vařit, a za druhé: když brečíte u filmu s kreslenými kuřátky, těžko asi pozřete kuře pečené. Bylo to přece něčí mláďátko?!

Kojení vám také stravování samo o sobě upraví. Sice jsem potřebovala najednou energie jako dřevorubec a rapidně narostla i spotřeba sladkého, ale když si u každého mlsání v hlavě představíte, že pak to, co sníte, ovlivní růst a vývoj vašeho prcka… hodně si rozmyslíte, jestli jako „kdysi“ sáhnete po kupovaných oplatkách s čokoládovým krémem a čokoládovou polevou, jejichž výživová hodnota je šílená, nebo mlsnete domácí müsli tyčinku nebo banán. Začala jsem péct domácí sušenky, experimentovat s alternativním slazením (kokosový cukr, agáve nebo rýžový sirup…) a pomalu i do těch sladkostí přimíchávala zdravá semínka nebo ty kdysi nenáviděné ovesné vločky. I když, v jejich případě to bylo stále z donucení, nikoliv z přesvědčení…

Největší změnu v mém jídelníčku pak Tina způsobila, jakmile se pustila do příkrmů a prvního jídla. Paradoxně jsem předpokládala, že to už pro mě žádnou velkou změnu znamenat nebude, že pomalu začne jíst s námi, ale už před prvním rozmačkaným kouskem vařené mrkve to bylo jinak. Zeleninu od babičky jsem vždycky odmítala, mrkev mají přece i v supermarketu. Ale najednou… jsem už tak docela nevěřila tomu, že je to ta nejlepší mrkev na světě. Důraz na to, jak kvalitní jídlo koupím, neustupoval, spíše stále rostl. Bio už mi nepřišlo zpovykané, vtrhla jsem poprvé na farmářské trhy a kromě jiného, k údivu svého okolí jsem doma založila zahrádku.

Cukr, resp. sladké jídlo jsem jí dala až dlouho po druhých narozeninách, což vedlo k eliminaci sladkého i u mě samotné. A když se ukázalo, že mám malou milovnici zeleniny, byla jsem za to ráda, a přemýšlela také, jak jí tu zeleninu servírovat co nejčastěji a v různých obměnách. To kvůli své Tině jsem poprvé v životě dobrovolně uvařila krémovou zeleninovou polévku. A s pokorou jsem testovala krémové kombinace tak, aby se obešly bez mouky, bez smetany a chutnaly prostě jen jako čistě zeleninové. Nikdy dřív bych neřekla, že mi zachutná dýňový krém – ale s přidáním červené čočky a batátů jsem konečně našla kombinaci, která je WOW i pro mě. Nebo brokolicová polévka? Nikdy mi nechutnala. Dneska vím, že když do základů opražím cibulku s celerem a kořenovou petrželí, můžu se po ní utlouct.

A tak to nakonec bylo se spoustou věcí… třeba ty vločky. Nejdřív jsem je mixovala do zeleninových polévek na zahuštění, pak přisypávala do domácí sekané místo strouhanky, pod jablíčka do závinu, aby natáhly vlhkost… a nakonec jsem hledala snídani, která by Tině dala dost energie na dopoledne v lesní školce a nechtěla jsem do ní denně cpát krajíc chleba. Ano, dělám ji z rostlinného mléka, přisypávám karob, slunečnicová semínky, sypu chia semínka, zasypu čerstvým pokrájeným ovocem a navrch dám lžičku javorového sirupu… ano, ladila jsem to dlouho, ale dneska ji prostě jíme xkrát v týdnu obě a já si u toho pokaždé vzpomenu na to, jak jsem vločkám nemohla přijít roky na jméno. A nemám jen ovesné, milujeme pohankové, kupuju celozrnné nebo směsi jemně mletých, z několika druhů obilí… Je v tom kouzelná rozmanitost a frčím v nich tak moc, že jsem teď o svátcích poprvé vyzkoušela vafle z fermentovaných vloček, do kterých potřebujete přidat už jen vajíčko, špetku soli a hotovo! Recept jsem našla v nové kuchařce Katky Winterové, Jíst a žít, a jsem z něj neskutečně paf!

A s Tinou toho přišlo do mého jídelníčku ještě mnohem víc. Různé druhy mouky (pohanková a špaldová nám fakt chutnají), nekonečná škála semínek, oříšků, lyofilizované ovoce na svačinky, rostlinná mléka, jogurt z kokosového mléka nebo bohatá dávka ryb, které Tina bezmezně miluje a vyžaduje několikrát v týdnu.

Teď o Vánocích jsem o té své malé výživové poradkyni přemýšlela o to víc. Nikdy dřív bychom asi nedělali na Boží hod k večeři salát s čerstvým tuňákem, cpali bychom se nekonečnými várkami řízků. Nikdy dřív bych nedělala celozrnné perníčky, ale klasické, z bílé mouky, nikdy dřív bych … nedělala ty vločkové vafle, ale asi bych smažila klasické palačinky.

Je toho moc, v čem mi udělala pořádek. A já si takhle na začátku roku říkám, že se díky ní můžu vykašlat i na všechna ta předsevzetí o hubnutí nebo změnách v jídelníčku. U nás se Tininou zásluhou dějou celoročně, plynule a úplně přirozeně. A to je asi to, co bych přála v novém roce i vám: najít si třeba i skrze děti cestu k tomu opravdu kvalitnímu jídlu, které přinese chuťové potěšení, radost ze společného vaření i zdraví…

Tak ještě jednou: krásný nový rok vám všem. A klidně se pochlubte, co jste díky svým dětem začali jíst vy?