Když se teď blíží Den matek, často si připomínám, jaké to bylo, kdy jsme byli malí a v kuchyni kralovala naše máma. Co se vařilo, co nám chutnalo? A proč vlastně máme jídlo tak moc spojené se vzpomínkami a vzpomínky zase s jídlem? Bylo to zrovna minulý víkend. Stála jsem u sporáku, v jednom hrnci kuře
na vývar, v druhém cibulka s paprikou… a rozjíždělo se „kuře na paprice“ ve velkém. A jestli mám k nějakému jídlu opravdu navázané vzpomínky na to, jak nám vařila máma, tak právě na kuře na paprice. Doma jsme ho všichni milovali. S knedlíky i vaječnými „kolínky“, rozumějte těstovinami.

Řád zlaté vařečky
Vyžadovali jsme ho xkrát do měsíce a vím, že jednou jsme před obědem na tajňačku s bráchou i tátou v pokoji zalezli k psacímu stolu a společně pro mámu nakreslili „diplom“ – „Řád zlaté vařečky“ za nejlepší kuře na paprice na světě. Pamatuju si, jak máma zářila, když diplom dostala. A také, že dlouho postával opřený v polici v kuchyni. Kam se nakonec poděl, nevím, ale tyhle vzpomínky – na nedělní dvanáctou hodinu, malý stůl v malém bytě, kolem kterého jsme se vždycky v červené sektorové kuchyni tísnili… ty se nikdy nikam nepoděly. Vlastně spousta vzpomínek spojených s jídlem a dětstvím je takřka nevymazatelná. Proč? Chuťová paměťJe to vlastně jednoduché: pár tradičních jídel jsme si v dětství spojili se silnými emocemi, tedy se tyto chuťové zážitky skrze chuťové receptory, přes chuťové dráhy dostaly až do mozkového kmene, dále do thalamu a mozkové kůry, kde je sídlo tzv. chuťové oblasti. Čím více emocemi a pocity bylo ochutnání nebo zapamatování si jídla obklopené, tím víc v chuťové paměti uvízlo. Nos v tom jede taky
Často bývá ještě propojená s čichovou, protože mnohdy stačí, když otevřete dveře, na vás vyběhne důvěrně známá chuť maminčina koláče, a rázem jsou všechny vzpomínky zase zpátky. Proto je ve mně hluboce zapsané mámino kuře na paprice, rajská nebo svíčková s králíkem a taky bramboráky, z nichž se česnek
a vůně domácí majoránky linuly doslova celou bytovkou… Asi proto dodnes miluju majoránku nade vše?! Navíc, máminy bramboráky měly vždycky neuvěřitelně křupavé okraje, což já prostě nikdy neupekla stejně… Ale pokaždé se o to zas
a znovu pokouším???? Špatné je zapomenutoZvláštní také je, že jsem mámě „odpustila“ pár věcí, které jsem nesnášela. Dnes jsou pro změnu na seznamu mých oblíbených jídel: vločková nebo drožďová polévka, luštěniny v jakékoliv podobě nebo třeba rybičková pomazánka. Věci, kterým jsem celé roky nemohla přijít na jméno, mě najednou baví a baví i Tinu,
což je prostě skvělé???? Ale ono je to se špatnými chuťovými vzpomínkami asi
jako se vzpomínkami na hádku s partnerem. Také zapomenete a nesete si
s sebou dál hlavně to hezké, čistě instinktivně. Vaše vlastní vzpomínkyAle o to teď nejde. Pojďte se vrátit k jídlu, mámám a dětství. Pojďte prostě – protože je tu ten Den matek – vzpomínat: co vám vařila máma, když jste byli malí? Co vám chutnalo, co naopak… Na co dodnes z toho mámina repertoáru nedáte dopustit, za co by si ještě dnes zasloužila řád Zlaté vařečky? Jsme zvědavé, podělíte se o své vzpomínky?  A hlavně pak zavolejte mámě: třeba o recept na to, co vám od ní vždycky nejvíc chutnalo… Bude mít radost. A bude to pro ni možná ten vůbec nejlepší dárek!