Přijdou, udělají nepořádek, do receptu nasypou, co nemají, mouka jim zůstane 
i ve vlasech a péct s nimi bábovku trvá dvě hodiny. Přesto existuje minimálně šest dobrých důvodů, proč byste své děti i tak měli pouštět do kuchyně co nejčastěji! 1. Cvičí manuální zručnost
Jemná motorika potřebuje trénovat od narození. A když jim dejme tomu kolem roku dáte do ruky nové nástroje (vařečky, prkénka nebo mísy), dostanete právě jejich zručnost zase o level výš. Jasně, budou vám brát všechno, co budete zrovna potřebovat, zdržovat vás tím, ožužlají kde co a se vším budou třískat. Ale vydržte.
2. Posilují sebedůvěruAž je poprvé necháte promíchat mouku v míse, pozorně se dívejte. Oči jim zazáří – hrdostí na sebe sama, na to, že pomáhají jako velké děti. I když je jim sotva rok
a půl nebo dva, váží si toho, že jim dovolíte tak důležitou věc. Jejich sebedůvěra letí raketově vzhůru pokaždé, když mohou stát v kuchyni s vámi (na schůdcích
a jiných bezpečných vyvišovadlech). A jestli se jim povede u toho mouku celou rozsypat a zasněžit vám kuchyň ode dveří k oknu, budou nejspíš ještě slzet smíchy a celé pečení bude stát za dlouhé vyprávění babičkám. Pro vás jen malé doporučení: rozsypaná mouka naštve, ale rozkřiknout se znamená riziko, že dětem kuchyň a pomáhání znechutíte a sebedůvěru podupete. My jsme s Tinou domluvené. Včera jsme třeba pekly muffiny, sáček s práškem do pečiva roztrhla tak nešťastně, že uvnitř nic moc nezůstalo. Omluvila se, já řekla, že je to v pohodě, že to musíme jen uklidit. Došla jsem pro vysavač a ona vyluxovala. Nikdo není dokonalý a to, co děti „zkazí“ při pomáhání, nedělají naschvál. Učí se.
3. Trénují soběstačnostKdyž upustím od pečení, v kuchyni se najde spousta dalších věcí, s nimiž vám mohou děti reálně pomáhat. Krájet příborovým nožem toastový chleba na krutony do polévky mohou ve dvou letech úplně v pohodě. Nechte si čas, trpělivě jim to ukažte, veďte jim párkrát ruku. O dva roky později už se nemusíte bát ani ostrého nože. Opět po názorném výkladu, klidném, ale důrazném upozornění, že nůž je opravdu ostrý, špičatý… Ukažte, jak jej držet, upozorněte, že nikdy nesmí ostří mířit na kohokoliv jiného ani na dítě samotné, a zkuste mu důvěřovat. Moje dcera (má 4,5 roku) dneska dokáže nakrájet zeleninu na salát pro celou rodinu, poradí si i se škrabkou a doslova mě vyhání od strouhání. Pokaždé mi zdůrazňuje, že mi chce pomáhat, aby mi usnadnila práci. Pokaždé tím udělá obrovský krok k vlastní samostatnosti, kterou mimochodem trénuje i ráno. Vyndat mléko z lednice, nalít do hrnku, který má v dostupném šuplíku se vším svým nádobím, po schůdkách vylézt k chlebníku, připravit máslo nebo sýr… a hotovo. Jen mléko ještě ohřívám já. Ale je to fakt celkem úspora času.
4. Užívají si spolubytí
Upřímně: kolik je činností, při nichž opravdu vy s dětmi spolupracujete? Jistě, hrajete si spolu, kreslíte… Ale hry mají nějaká pravidla, nevedou k úplně přirozené spolupráci. U vaření, pečení, míchání a škrábání je to o domluvě, dělení povinností, je to o komunikaci, sdílení a u nás také o spoustě vyprávění. Co kdo z nás přes den dělal, co nás čeká o víkendu… A pravidelně, večer, se v kuchyni scházíme všichni tři a večeři v 90 % případů chystáme celá rodina. Je jasné, že pokud tatínek chodí z práce ve 20 h, je to u vás sci-fi, ale o víkendech? Pomáhat mámě je jedna věc. Pomáhat tátovi, úplně jiná. A vidět, že táta pomáhá mámě, to je další informace
o tom, jak fungují rodinné vztahy (každý dělá něco a někdy všichni všechno).
5. Ochutnají i to, co by normálně nechtěly
Tohle mě u společného vaření a pečení fascinuje. Klasický příklad zase včera večer u nás doma – než se nakrájela zelenina do salátu, v Tině během přípravy zmizela celá paprika. Když mi chystá zeleninu do polévky, schroupe dvě tři mrkve. Pokud děláme společně nové jídlo, nešťourá se v něm, ví, co do něj během vaření přišlo, ochutnávala během procesu… Nemá důvod váhat. Společné vaření a pečení je jedna z cest, jak děti odnaučit strachu z nových jídel, dostat do nich víc ovoce, zeleniny… Prostě jen hrajete hru: „Počkej, to jako sníš celou papriku? A co zbude na nás? To nejde, dej ji sem…!“ Dá? Nedá, protože je to hra a děti hry baví.
6. Znají hodnotu práce
Jsem přesvědčená, že dítě v předškolním věku dokáže nachystat snídani, prostřít, nalít pití celé rodině, namazat chleba, ukrojit si půlku jablka, samozřejmě si ovoce i zeleninu umýt, ale také vyklízet do určité míry myčku a být plnohodnotným pomocníkem. Počítám, že se vstupem do školy s Tinou začneme trénovat míchání u rozpálené plotny, a určitě znám rodiny, kde to zkoušeli ještě dřív. U nás, s plynovými hořáky, přece jen počkám. Ale vidím den za dnem, jak pouhá její přítomnost v kuchyni, fakt, že mám trpělivost, ukazuju, vysvětluju a nechávám ji kde co zkoušet… funguje. Bát se ostrých předmětů není relevantní, děti jsou opravdu šikovné: potřebují návod, důvěru a klidné vedení. Pokud si (nebo jim) v tomto směru nevěříte, poproste někoho jiného. Je to v pořádku, nemusíte umět
a předávat dětem všechno jen vy. Až bude mít Tina tak o rok větší sílu, v pohodě zvládne i ruční šlechač nebo mixér (zatím s tatínkem trénuje na akušroubováku, tam já si neškrtám!), a těším se, že tak někdy kolem osmého roku se u nás doma ozve: „Mami, dneska uvařím/upeču já, jo?“ Protože to vůbec není nereálné – už bude znát hodnotu práce, kterou obnáší každé jídlo. A bude vědět, jak na to. Jen přemýšlím, co to bude…????