Před pěti lety poznala v Praze svého muže Briana. Před čtyřmi roky se za ním novinářka, blogerka a spisovatelka Jana LeBlanc přestěhovala do USA,
na klidné předměstí Washingtonu D.C. Jak se jí za oceánem s jejím mužem
a bezmála už ročním synem Benem žije, běhá, vaří?  Byl začátek prosince, seděly jsme na pohovce v pražském Vnitrobloku a povídaly si. Jana LeBlanc přiletěla na svátky za rodinou. Jako vždycky vypadala skvěle, odpočinutě a tak nějak poamericku pozitivně. Jenže, na rozdíl do „amerického úsměvu“ můžete Janě ten její opravdu věřit. Má ho, co ji znám. A že už je to nějakých… 15 let? Obě jsme novinářky, Janiny články můžete vídat v Mojí psychologii, Dietě, Glancu nebo Ženě a život, ale od té doby, co žije v Americe, se věnuje hlavně svému webu www.comiudelaloradost.cz. Začalo jako skromný blog, který si během pár let získal tisíce věrných čtenářů a nabalil na sebe další projekty, jako je Zápisník radosti, jenž si v žebříčcích prodejnosti lebedí už dva roky jako bestseller! K tomu tahle drobná tmavovláska dálkově studuje v USA vysokou, uhání o rozhovory americké celebrity, stará se o domácnost, bezmála ročního syna Bena, vášnivě ráda běhá (pár měsíců po porodu si na podzim zaběhla newyorský maraton), a kdyby to zatím nebylo úplně jasné: patří k těm ženám, které bezmezně obdivuju! Pamatuješ si, co jsi dělala první den „nového života“ v Americe?
Bylo před svátky a já Brianovi chtěla koupit whisky. Jenže, co je tady v Česku otázka nákupu v supermarketu, je ve Virginii, kde žijeme, dobrodružství. Pro alkohol musíš do specializované prodejny. Já tam byla poprvé sama, prodejna pět kilometrů ode mě, venku velké americké auto, kterého jsem se bála, neměla jsem americký ani mezinárodní řidičák… A jediné, co mě napadlo, bylo, že bych tam mohla doběhnout. Tak jsem tam doběhla. Pak přišlo vybalování a vybavování bytu a první hledání partnerských kompromisů, protože já jsem minimalista s prázdnými stěnami, kdežto byt mého muže byl vybavený poamericku, v duchu „žádná stěna nesmí být prázdná“. (Směje se.)
 Měla jsi o Státech nějaké iluze, o které jsi časem přišla?
Měla jsem pocit, že je Amerika spravedlivější. A pozitivnější. Což je – dokud se díváš jako turista. Až časem jsem si uvědomila, jak tvrdý život tam je a že věci, které v Česku považujeme za samozřejmost, třeba školství nebo zdravotnictví, jsou za mořem předmětem dlouhých rodinných diskuzí a permanentní povinnosti vydělávat slušný obnos peněz. Taky jsem si uvědomila, jak rozkastovaná je společnost. Často žiješ život podle toho, kde se narodíš. A je rozdíl, když se narodíš jako bohatý bílý člověk, nebo černoch v Bronxu. Americký sen je pro všechny. Ale ne každý k němu má jednoduchou cestu. 
 Kromě názorů na Ameriku… Co se změnilo? Znala jsem tě jako tu, která musí být
u všeho, hodně jsi cestovala, byla v pohybu. Jak je to teď?
Šla jsem víc k sobě. Protože zpočátku nebyl nikdo, kdo by mě neustále někam zval, získala jsem čas realizovat svoje projekty, víc se věnovat běhání, které mám ráda už od školy…
 Kolik toho dnes vlastně naběháš?
Teď, se synem, 20 až 30 kilometrů týdně. Žijeme na předměstí, běhá se mi tam krásně. 
 Běháš
i s malým Benem? 
Hlídá ho můj muž. Ale je pravda, že
na podzim, před maratonem, to bylo těžké. Byla brzy tma, a já se
v Americe po tmě sama běhat bojím. A protože
už Beník hodně
leze a skoro chodí, nebylo jednoduché najít čas.  
 Řešila jsi kvůli maratonu třeba i speciální jídelníček?
To ne. Kojila jsem a stále kojím. Ale popravdě, zajímalo by mě, nakolik by se mi změnila výkonnost, kdybych mohla pro sebe chystat speciální jídelníček. Ale bylo by to těžké, protože do detailu vzato, už teď jíme doma každý něco jiného a jsou dny, kdy z toho důvodu vařím i třikrát, což je opravdu náročné!
 Jak je to vůbec s vařením v USA? Jsou tam jiiné suroviny, jiné zvyklosti… Musela ses učit „znovu“ vařit?
Musela. A pořád si zvykám. Suroviny jsou opravdu jiné. Já navíc byla zvyklá na velké obědy a malé večeře, ale můj muž přes den jídlo nestíhá a večeři si chce naopak užít. Stále hledám ideální cestu.
 Jamie Oliver vyrazil před pár lety do USA se svou Food Revolution, aby tam změnil stravování. V pořadu mluvil o separátech, polotovarech, fastfoodech, tunách cukru. Ukazoval, že v Americe se v podstatě nevaří. Na druhou stranu vidím celebrity a jejich saláty… Jak je to ve skutečnosti?
Je pravda, že v Americe se jí hodně mizerně. Separáty, fastfoody, cukr. To všechno je pravda. Navíc se málo vaří doma. Zvlášť ve velkých městech už jsem poznala řadu lidí, kteří nemají ani kuchyň, jedí venku. A co? To jsou pak ty extrémy: jsou buď o salátech, nebo o hranolcích. Zdravě a dobře jíst se v Americe nicméně dá, ale musíš na to mít peníze. Když je máš, je nabídka surovin zase tak široká, že si
o tom v Čechách můžeš nechat zdát.  
 A jak je to třeba s příkrmy u miminek – dělají americké mámy domácí, nebo je kupují?
Existuje velká nabídka literatury s mnoha doporučeními. Jedna knížka říká začít
ve čtyřech měsících, druhá v devíti. Já se rozhodla poslouchat rady pediatra, Beníka zná, zná i mě. Ale přesto dám nakonec nejvíc na svůj úsudek. Jdu po malých dávkách, střídám domácí i kupované, testuju a hledám pro Bena to, co považuju za nejlepší. Nicméně od devíti měsíců smí podle našeho pediatra úplně všechno. I ořechy.
 Ale i americké příkrmy jsou zeleninové a ovocné, ne? Jak se pak tedy děti dostanou k těm fastfoodům?
Myslím, že v tom bude výchova. Hodně vidím vliv éry 70. let, která fandila polotovarům tak moc, že můj muž třeba nebyl ani kojený, protože v Americe tou dobou jela velká kampaň za umělou mléčnou výživu a všechny matky jí dávaly přednost. Nechaly si namluvit, že vědci vymysleli něco lepšího než příroda. A taky jim tím nabídli úsporu času, kterou vzhledem k neexistující mateřské ocenily. Já mám to štěstí, že pracuji doma – i když mé příjmy jsou na americké poměry zanedbatelné. Ale nemusím hledat „náhražky“ a rychlá řešení ani v jídle, ani v čemkoliv jiném. 

Když jsme u práce: před Vánoci se bleskově rozprodal dotisk Zápisníku radosti, teď se chystá už třetí dotisk. Do toho jsi vydala také Zápisník běžkyně a zápisník Budu maminka. Ze kterého máš největší radost?
Zápisník radosti byl první, měla jsem ho dlouho v hlavě a jsem šťastná, že jsem našla sílu a odvahu, abychom ho s ilustrátorkou Martinou přivedly k životu. Ty další byly spontánnější.
 Pro koho je vlastně Zápisník běžkyně ideální?
Pro začátečníky i ty, co se potřebují zlepšit. Je tam 255 tipů, jak se zlepšit,
jak se připravit na závod, tři tréninkové plány: na pět, deset kilometrů a půlmaraton. Já si deník začala psát pro sebe a zjistila jsem, že mi pomáhá mít přehled o výkonnosti. A tak dlouho jsem si ho psala, jako nakopnutí i jako prostor pro ohlédnutí se zpátky, až jsem si řekla, že ho ocení určitě i další.  Pomohlo ti to zapisování i k maratonu?
Určitě. Pomohlo mi i to, že jsem měla trenérku, která připravila také tréninkové plány do tištěného zápisníku. Bez ní bych to na maratonu asi nedala. Jsem člověk, který nejdřív dělá věci pro druhé, ale sebe upozaďuju. Proto potřebuju vnější autoritu a zodpovědnost vůči ní. Proto potřebuju trenérku.
 Co všechno pro tebe běhání vlastně představuje?
Odpočinek. Já si totiž odpočinu jedině u dynamických sportů. Třeba jóga je
krásná, ale musela bych se hodně nutit … Běh je energie. Je to cesta, jak se
dostat z toho, že mi něco nejde. Třeba při psaní. Když se „zaseknu“, zvednu se
od počítače, jdu běhat, a najednou jsem schopná jiného pohledu. Dostávám
při tom spoustu nápadů. A také je to způsob, jak zůstat fit i přes mou lásku
ke sladkému. (Směje se.)