Adelku znám už spoustu let. Nejdřív jsme se potkávaly na rozhovory pro časopis Dieta nebo Moje psychologie a pak se už jako kamarádky dělily o úplně obyčejné „holčičí“ a mateřské starosti. Obě hodně pracujeme a co jsem se já odstěhovala
z Prahy, vídáme se opravdu málo. Ale když jsme se potkaly na začátku listopadu, věděla jsem, že se Adelky musím vyptat na to, jak to bude mít letos s Vánocemi. Jak to vlastně jako máma dvouleté dcery Natálky, sportovkyně a výživová poradkyně z týmu Petra Havlíčka, bude mít ona. Mají vůbec výživoví poradci sladké svátky? Pečou kapra, nebo uzobávají salát z čekanky?Vsadím se, že to bude zajímat i vás!   Musím se zeptat: jí dítě výživové poradkyně sladkosti? Už začala. Má ráda třeba lentilky a úplně největší úlet je u nás dokonce kaše
s lentilkami. Jednou jsem neměla doma kakao ani cukr a napadlo mě rozkrájet jí právě pár lentilek. Byly asi tři a děláme to výjimečně, ale děláme. Stejně tak jí
v létě neodpírám zmrzlinu nebo si spolu dáme kousek čokolády. Ale například klasické bonbony ráda nemá, chodíme na cvičení, kde se bonbony na konci rozdávají v podstatě za odměnu, což je přístup, se kterým nesouhlasím. Na sladké se dívám úplně jinak, dávat ho za odměnu považuji za jednu
z největších chyb. Ale dobré je, že Naty bonbon ochutnala a řekla mi, že 
je moc sladký. Takže s bonbony to zatím máme vyřešené. A co babičky? Nosí sladkosti? To je klasický problém pro všechny maminky,
které se zajímají o to, jak jejich dítě jí. Babičky jsou těžší kapitola. U nás jsou sladkosti povolené, ale jsou výjimečné.
Jsou z dosahu, schované, Natálka k nim nemá přístup a když je dostane, je to prostě pro radost, ne za něco a ne místo jídla. Jenže jak u nás jednou babička viděla lentilky, koupila rovnou velkou balení a měla úplně jinou představu
o tom, kolik jich má Naty dostat nebo kdy. S babičkami si to tedy pořád ujasňujeme. Ony si myslí, že se dítě se sladkostmi stejně setká, takže je jedno, jestli doma nebo venku a jestli v pěti, nebo ve dvou letech. Já to mám naplánované a vymyšlené ale prostě jinak. Jak tedy? Za prvé musím říct, že i když jsem odborník, tak teď s dcerou tuhle problematiku objevuju úplně z jiného pohledu, jako kdybych tím byla nepolíbená. Bojuju nikoliv
s tím, jestli má sladké jíst, ale jak ona bude jednou sladké vnímat. Já i můj muž sladké rádi máme, takže nemůžu se tvářit, že sladké nejíme a být za pokrytce. Takže si hlídám kvalitu sladkostí a snažím se, aby to vnímala jako něco, na čem si může pochutnat, co je dobré. Ale jak už jsem říkala, nikdy to u nás není za odměnu. Třeba v létě, jdeme, je krásně, koupíme si zmrzku. Pro ten okamžik. Pro to, že máme chuť. Nikdy u nás také neuslyšíte „dojez tu večeři, a dostaneš čokoládu“. Sladké není tedy ani odměna, ani motivace. A ani samozřejmost. Ale myslím, že se stejně může stát přesně to, že tam, kde se co nejvíc snažíme mít věci pod kontrolou, se to vymkne. Sladké je všude, už jen třeba ve školičce. Na svačinu po obědě? Sladkéjogurty s kuličkami? Naty zatím chodí a říká, že je to moc sladké a nedá si to. Doma to nevídá. Ale co já vím? Jen to, že budou situace, kdy se tomu nevyhne.
A že jich bude přibývat. Co třeba jiní rodiče kolem tebe, řeší to také? No, jak kdy. Někdy se setkávám s prohlášením, že to nemám hrotit, že to přeháním, protože jsem výživová poradkyně, ale vím své. Opravdu to nehrotím. Spousta lidí si také myslí, že to spraví domácí sladkosti – doma vyrobené bonbony ze salka, koláče, sušenky… Že jsou tam kvalitní suroviny, zdravější cukr. Cukr je pořád cukr – ať je bílý, kokosový nebo třtinový. I když jsou některé bohatší na minerální látky… je to pořád sladká chuť, a to je to, proti čemu je potřeba bojovat a učit děti odmalinka, že je to něco výjimečného. Že sladká chuť není primární. Jak to letos uděláš na Mikuláše? K tomu sladkosti také patří… Přemýšlela jsem nad tím už vloni, ale to byla Naty malá. Letos spíš řeším, jestli už ji seznámíme s čertem. Ale co se týče sladkostí, vlastně to mám jasné. Sama jsem z domova na Mikuláše zvyklá tak, že jsou v sáčku brambory, uhlí, mandarinky
a pak tam je něco dobrého, sladkého. Jedna dobrá věc. Ne spousty. Navíc jsem byla vedená tak, že sladkost není samozřejmost, a potom jsem měla čokoládu 
od Mikuláše ještě vystavenou celé týdny ve vitrínce. Myslím, že to budu dělat podobně. A co Vánoce? Tam je to pro změnu o cukroví. A nejen o něm, hodně se diskutuje
i typický český kapr se salátem, z toho jako výživová poradkyně také nemůžeš
být nadšená. Upřímně? Jsem toho názoru, že když přijdou Vánoce, tak si je máme užít tak, jak jsou. Peču. Dělám vanilkové rohlíčky, hnízda, rumové kuličky… a všechno tak, jak je dělávala máma. Klasicky. Žádné zdravé varianty. Ale pro mě je to opravdu jeden týden v roce, navíc napeču je takové množství, které po Silvestru bude dávno pryč. Doma mám teď ještě raw kuchařku, z té mě láká nepečené cukroví, to chci zkusit, ale to je asi tak všechno. Vánoce a pečení jsou u mě v pořádku. Možná i proto, ženormálně doma nepeču, jediné, co dělám přes rok, je banánový chlebíček. A to peču hodně kvůli svému muži, který má rád bábovky… a chlebíček je bábovkový, jen méně sladký. A co ten kapr se salátem? Tím šokujeme i naše klienty, kteří za námi do centra Petra Havlíčka už od listopadu chodí a ustaraně se ptají, jak mají vyřešit ty Vánoce a co mají čím nahrazovat. My jim totiž říkáme, ať si dají i toho kapra, i ten salát. Že si mají svátky užít tak, jak je mají rádi. Bez výčitek. Kapra možná můžou upéct v troubě místo smažení, ale jinak ať je všechno, jak chtějí. Ten jeden týden v roce. Výjimečně. Protože Vánoce jsou výjimečné.