Seznamte se: Lenka Havrdová, autorka knížky První pomoc dětem

Seznamte se: Lenka Havrdová, autorka knížky První pomoc dětem

Lenka Havrdová je z těch maminek, které obdivuji. Umí totiž zachovávat klid i v těch nejkrizovějších situacích, dokonce i v těch, ve kterých jde o život našich dětí. Jak o sobě totiž píše na svém webu www.prvnipomocdetem.cz: je lektorkou první pomoci, maminkou dvou krásných dcer a diplomovanou zdravotní sestrou v oboru intenzivní medicíny. Má praxi na dětské úrazové ambulanci, JIP a operačním sále. Její vášní je urgentní medicína a stále se v ní vzdělává. A pozor, ještě nekončíme. Také natáčí fantastická instruktážní videa první pomoci (najdete je u ní na webu) a pořádá kurzy první pomoci (nejen) pro maminky, které učí zachovávat stejný klid v krizových situacích, jaký umí zachovat ona. A aby toho nebylo málo, napsala o první pomoci dětem knihu, První pomoc dětem „od mámy pro mámy“, – z pohledu zdravotníka i z pohledu mámy, která umí jednat jako profík, ale také se vcítit do toho, že nás, obyčejné smrtelníky, semele v krizovém okamžiku strach a panika…

Přiznám se, že jsem na vás před svátky myslela. Má dcera se probudila poprvé s laryngitidou, a přestože jsem věděla, co dělat… ve stejnou chvíli omdlel můj muž, který se zřejmě příliš rychle zvedl a rozkolísaný tlak ho poslal k zemi. Situace, kdy jsem měla před sebou dusící se dítě a dvoumetrového chlapa v bezvědomí pro mě byla neuchopitelná. Sice mám pocit, že v krizi adrenalin člověka nakopne, ale přesto… dá se trénovat odolnost vůči náročným situacím, nebo je to něco, co máme primárně dané?

V první řadě vám děkuji za sdělení vaší zkušenosti. Vypovídá totiž přesně o tom, že se to opravdu může stát každému z nás a najednou budeme stát tváří tvář takové situaci, kdy bude nezbytná naše pomoc. Proto, jak říkám i ve své knize: je lepší být připraven než překvapen.

Ale abych odpověděla na vaši otázku. Každý jsme v odolnosti vůči náročným situacím jiní. Proto jsou někteří záchranáři a svou práci milují a jiní nemohou krev ani vidět, neboť hned kolabují. Z praxe mohu potvrdit, že pokud i slabší jedinec čelí takové situaci a ocitne se v roli zachránce, adrenalin v jeho žilách nedovolí, aby zkolaboval. Kolena se podlomí většinou až po. Často se ale stává, že lidé panikaří a dělají zmatené věci. Proto jednoznačně doporučuji trénink v podobě kurzů první pomoci nebo jiných možností vzdělání v tomto směru (videa, články, knihy atd.). Opakováním získáte znalosti, a s tím naroste i sebevědomí a odolnost.

Podle vašich zkušeností: kolik z nás, maminek, má ponětí o základní první pomoci? Někdy mám pocit, že si alibisticky říkáme, že nás se to přece nebude týkat, že bude jednou čas si něco někde nastudovat, a pak bim… kdesi jsem také četla, že se poskytovat první pomoc bojíme, bojíme se, že něco pokazíme, tak se raději neučíme nic…

Skvělá otázka, děkuji.

Je velmi zvláštní ten fakt, že dnešní maminky se bojí dát dítěti příkrm, aby to nebylo příliš brzy. Bojí se očkování, aby nedošlo k nežádoucí reakci. Bojí se, že nebudou moci kojit a miminko tím nějak poškodí, a tak se radí s ostatními maminkami převážně na Facebooku, kde zjišťují kvanta informací. Ale když se těchto maminek (a samozřejmě to nejsou všechny do jedné) zeptáte, co by dělaly, kdyby se jim dítě začalo dusit jídlem, nebo by v noci prodělalo syndrom náhlého úmrtí novorozence, tak vám odpoví: „Ježiši, to bych vůbec nevěděla, co mám dělat! Určitě bych zpanikařila.“ „Já doufám, že se nám nic takového nestane.“ Člověk by řekl, že se na kurzech dveře netrhnou, ale opak je pravdou. Zájem o kurzy první pomoci u dětí zas až tak velký není. Když jsem například propagovala reklamou na Facebooku svůj hodinový videokurz První pomoc pro děti plný informací, které školím i na kurzech, bylo reklamou osloveno 5876 osob. Z toho odkaz otevřelo 186 osob a videokurz zakoupilo 9 osob. Přitom není nic jednoduššího než si jej pustit doma na gauči, opakovaně a třeba i se všemi členy rodiny (doporučuji ale i fyzický kurz první pomoci s možností nácviku na figurínách). A to je realita.

A k tomu strachu. Ano, je to tak. Bojíme se poskytovat první pomoc. Ale proč? Protože o ní nic nevíme. Strach z poskytování první pomoci vzniká z nevědomí! Klienti, kteří prošli mými kurzy, sami říkají, že po kurzu už by se nebáli, protože na tom není nic složitého a nemůžete udělat nic horšího, než že neuděláte nic! Laická první pomoc totiž rozhoduje o následné kvalitě života postiženého. Ten čas, než dojede Záchranná služba, je nejdůležitější a laici v něm hrají hlavní roli.

Umění první pomoci by se ale určitě nemělo týkat jen nás, maminek. Tatínci, babičky, všichni, kdo naše dítě hlídají, by o první pomoci měli vědět to základní, nebo se mýlím?

Samozřejmě, bez pochyby. Troufám si říci, že by to měla být naše lidská povinnost.

Každý rodič, který posílá své dítě do školy, na tábor nebo kamkoli jinam, ve skrytu duše doufá, že se tam dítěti nic nestane. Já to mám tak, že spíše ověřuji, zda je na takovém místě někdo, kdo bude přítomen a umí poskytnout první pomoc, pro případ, že se něco stane.

A když pořád mluvím o tom základním, co je podle vás takové to záchranářské minimum? Na jaké situace bychom měli mít v hlavě alespoň jednoduché scénáře postupu?

Měli bychom umět poznat bezvědomí a vědět, co s dítětem dělat do příjezdu Záchranné služby. Především jak uvolnit dýchací cesty, aby byly průchodné.

Umět zastavit velké krvácení a znát další postup do příjezdu Záchranné služby.

Pomoci dítěti při stavu dušení z jakékoliv příčiny (cizí předmět v dýchacích cestách, alergická reakce nebo laryngitida).

Samozřejmě ovládat nepřímou masáž srdce a ideálně umělé dýchání (u dětí je to nezbytné).

Okamžitě ošetřit popáleninu, aby nedošlo k dalšímu postižení tkáně.

Vědět, kam zavolat v případě jakékoliv otravy

A v neposlední řadě samozřejmě znát číslo na Záchrannou službu, eventuelně umět použít aplikaci Záchranka v mobilním telefonu.

… To vše a mnohem více je právě obsahem kurzů první pomoci, knihy nebo videokurzu.

Dá se rozeznat situace, kdy vystačím se svými znalostmi a kdy není čas na hrdinství, ale volání záchranky? Nebo je v kritických situacích lepší rovnou nechat se na lince 155 preventivně vést?

Já vždycky svoje kurzy začínám větou: „Přivolej si pomoc!“ To znamená, že i když nějaké znalosti máte a už jste i absolvovali kurz první pomoci, zvolejte si pomoc. Není nic lepšího, než pocit, že na to nejste sami a že vás v tom operátor záchranky na druhém konci telefonu nenechá. Pokud si nevzpomenete, poradí. Pokud budete provádět masáž srdce, povede vám rytmus, atd.

Vždy je také důležité nezapomenout na své vlastní bezpečí a bezpečí ostatních zachránců. Jsou i situace, kdy prostě pomoc druhým není možná, protože je to příliš nebezpečné, a pak nezbývá než čekat na profesionály.

Dostala jste se i vy, jako máma, do situace, kdy ve vás přinejmenším hrklo? Přece jen poskytovat první pomoci u cizích dětí a zachraňovat své vlastní, to také bude asi rozdíl.

Pochopitelně i já řešila u svých dětí drobné úrazy, ale popravdě zatím nikdy nic vážného. Dle mého je to také tím, že díky svým zkušenostem z dětské úrazové ambulance dbám hodně na prevenci. Pořád mi v uších zní věta, kterou často říkali naši lékaři (a teď mě asi někteří ukamenují): „Za úrazy dítěte mohou rodiče!“ Prevence je proto nedílnou součástí povědomí o první pomoci.

Ano, to už jsem také z úst odborníků slyšela… Vím, že když jsem kdysi psala o popáleninách dětí, ukázalo se, že k drtivé většině z nich přijdou děti doma, nepozorností rodičů nebo vlivem podcenění bezpečnosti. Ale vlastně nevím, jak je to možné, když zrovna v dnešní době tak moc dbáme na to, aby se dětem nic nestalo, pro bezpečnost dětí bychom se přetrhli? Nebo je to právě tím? Že děti moc hlídáme a ony pak neumí samy za sebe vyhodnocovat rizika, protože jsou zvyklé, že rizika za ně vyhodnocujeme jen my?

Ano, je to tak. Podle statistik skutečně nejvíce dětských úrazů vzniká doma a ve škole. Čím to je? Úplně nevím, ale souhlasím s tím, co říkáte. Rodiče podceňují prevenci. Nemají na děti tolik času, a dítě, které se nudí, vymýšlí lumpárny. Na druhou stranu, jsou tu ti druzí rodiče, kteří naopak děti příliš chrání, a tak jim od útlého věku odpírají to samo-poznání nebezpečí a doslova jim šlapou cestičku. Dnes už se ví, že pomůcky jako byly například ochranné helmičky, jsou nesmysl (nemám na mysli helmičky, které jsou předepsány z určitého diagnostického důvodu). Tady by měl vládnout zdravý rozum a zlatá střední cesta.

Spousta úrazů také vzniká na trampolínách, což je fenomén dnešní doby, poté jsou to skateboardy, kolečkové brusle a koloběžky. I s příchodem adrenalinových sportů přišlo více úrazů.

Vy na svůj web natáčíte podle mě skvěle návodná videa a podobně návodná je i vaše kniha, První pomoc dětem „od mámy pro mámy“ – má kroužkovanou vazbu, takže se dobře otáčí, když ji potřebujete, nezavírá se vám jako šité vazby, fotky jsou velké a názorné a upřímně, poprvé mám pocit, že první pomoc je snadno naučitelná. V čem je váš přístup jiný, že je tak zapamatovatelný?

Chtěla bych postupy první pomoci dostat do povědomí veřejnosti trochu jinak. Nechci prezentovat dril typu: resuscitace-zástava krvácení-resuscitace-… snažím se, ukázat laikům, že není potřeba se bát a že pomoci se dá i s tím, co mám doma po ruce, bez profesionálního vybavení. V knize i ve videích promlouvám z pozice mámy, která je mimochodem profík.

Videa jsou autentická a je z nich cítit, že i já jsem rodič, který se může dostat do situace zachránce. Má to i přidanou hodnotu. Například video, ve kterém naše 5letá dcerka ukazuje na sobě použití nosní konvičky, vidělo více než 75 000 sledujících a dostala jsem mnoho zpětných reakcí, že děti, které to viděly, se už konvičky nebojí a začaly ji pravidelně používat. A to má smysl!

Na videích i knížce s vámi spolupracuje vaše Karolínka, o které jste právě mluvila… jak ji taková práce s mámou bavila? Moje dítě zbožňuje, když mi může vymyslet třeba námět na pohádku, ale upřímně nevím, s jakým nadšením by spolupracovala při focení postupů první pomoci😊

Karolínka je extrovert a má ráda pocit důležitosti, takže nebylo nutné ji příliš přemlouvat. Je ale fakt, že ve škole se s tím nechlubí. Když jsem o tom mluvila před její paní učitelkou, styděla se. Já sama jsem velmi mile překvapená, jak se na fotkách uměla vžít do role, a díky tomu vím, že s ní můžu počítat i do dalších projektů.

A stačí podle vás videa a kniha, třeba právě ta vaše, nebo je prostě nejlepší zajít si na kurz?

Videa ani kniha nestačí. Nedávají možnost vyzkoušet si oživování na figurínách. Nejlepší jsou samozřejmě zážitkové kurzy, kde jsou maskované úrazy a simulované „reálné“ situace. Zážitek se vryje do paměti více než klasická prezentace. I takové kurzy na objednání dělám. Není to ale pro každého. Slabý jedinec může mít z takového kurzu spíše trauma než zážitek. A u mladších dětí se zážitkový kurz ani nedoporučuje. Obecně ale platí, že jakákoliv informace v jakémkoliv podání je jednoznačně přínosná a posiluje sebevědomí laických zachránců.

Děkuju za rozhovor.
Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *