Znáte ty příběhy o maminkách, které na mateřské našly nový smysl svého pracovního života? Jsem nesmírně ráda, že jich přibývá! Pokaždé s údivem
a pokorou sleduju, jak dokázaly z ničeho udělat NĚCO, co vám vezme dech.
A Markéta Laube patří se svými hračkami Mamiee bezesporu mezi ně.  Bývalá manažerka z finančního sektoru se ještě před mateřskou vydala na volnou nohu a věnovala se poradenství kolem grantů EU. Bavilo ji to, ale nebylo kam jít dál. Pak otěhotněla, byla doma se svým starším synem, a přemýšlela, jak se vlastně vracet k práci. Jediný okamžik všechno přemýšlení zastavil: když byly jejímu synovi asi tři roky, potřebovala ho popostrčit v sebeobsluze. Chtěla, aby si uměl sám najít oblečení, takže mu na jednotlivé zásuvky v šatní skříni nakreslila jednoduché piktogramy triček, ponožek, svetrů… Bylo po problému. Její syn si rázem uměl poradit sám. A Markéta poprvé zaflirtovala s myšlenkou, že začne podnikat. Protože když samolepky pomohly jejímu synovi, kolika dětem by asi ještě dokázaly usnadnit život? Kolik rodičů by mělo čas navíc? A nebylo by to dobré třeba i pro děti s poruchami učení nebo seniory s potížemi s pamětí? Jakmile si poskládala odpovědi, šlo to vlastně rychle kupředu… 
Co vás tehdy definitivně přesvědčilo,
že je dobrý nápad do toho jít, že „obyčejné“ samolepky jsou produkt, který stojí
za úvahu o podnikání?
Do podnikání jsem určitě nešla jen
se samolepkami. Ale ukázaly mi, jak jednoduché věci dokážou usnadnit život celým rodinám. Testovala jsem je na kamarádkách, a byly nadšené.    Najednou mohly nechat děti doma samotné, jenom s tatínky a nemusely vysvětlovat, kde je jaké oblečení. (směje se) 
U nás si samolepky oblíbila babička. A kromě těch na šatní skříně přibyly také samolepky na hračky, na pracovní stoly a postupně se ukázalo opravdu široké spektrum jejich využití.

A co bylo dál? 
Zhruba v té samé době jsem se pokoušela svého staršího syna naučit také časové posloupnosti, aby lépe pochopil, jak jdou za sebou jednotlivé úkony dne. Že po probuzení je snídaně, že před jídlem je třeba si umýt ruce… Děti si čas jako takový uvědomují vlastně až s nástupem do školy a co je pro nás jednoduché, nedokážou pojmout. Když jsem synovi nakreslila jednoduché tabule s tím, jak jdou činnosti po sobě nebo jak nám bude ubíhat den, všechno mu najednou dávalo větší smysl. Tabule byly tedy hned druhý produkt Mamiee.
  Pak přišly dřevěné hračky. Přiznám se, do těch jsem se totálně zamilovala.
Čisté tvary, příjemné barvy, jednoduchý princip, který děti naučí spoustu věcí.
Hra „Najdi barvu“ by u nás doma bydlela hned, kdybych o ní  bývala věděla, když se barvy učila moje dcera. Jak se vyrábí ve své podstatě edukativní hračky? To přece nemůže být vůbec jednoduché, zvlášť když trh s hračkami je tak plný?!
Je to pochopitelně dlouhý proces. Já si hračku nakreslím, designér s grafikem ji doladí, pak tu samozřejmě bylo hledání výrobců, protože doma na koleni takové věci nevyrobíte. Stačilo, že jsem v počátku doma v garáži měla sklad, vyrábět sama jsem ale ani nikdy nechtěla! (směje se) Baví mě vymýšlení, baví mě obchod. Na výrobu to chce odborníky. A co ten fakt, že jsou to hračky edukativní? Co vím, pomáhají i dětem s poruchami učení nebo naopak seniorům s Parkinsonovou chorobou. To už chce mít něco nastudované. Jak jste to řešila?
Pravdou je, že kdysi, když jsem pracovala ještě ve velké korporátní společnosti, jsem měla jednu dobu pocit, že se nic nového neučím, a tak jsem vystudovala vedle finančnictví ještě speciální pedagogiku. (směje se)

Ehm, nudila jste se? (směju se pro změnu já – a pěkně nevěřícně!)
V jistém smyslu ano. Potřebovala jsem něco jiného než číselné cíle. Vybrala jsem si speciální pedagogiku, a proto vím, co děti potřebují a proč, co jim pomůže, co je posune a jak které principy fungují. Mnoho věcí jsem kvůli výrobě hraček také ještě načetla, mluvila jsem s odborníky. Takže všechny edukativní hračky Mamiee mají odborný základ.
 A jak se na vaše hračky dívají odborníci, když jsou už realizované? To, že putují
do speciálních škol či domovů pro seniory je samo o sobě velká reference, přesto…
V tuto chvíli se chystám na Konferenci dětských psychologů, tak uvidíme, co na ně řeknou. A čeká mě soutěž Správná hračka. To bude také zajímavé.
 Vím, že jste do podnikání šla opravdu naplno, a dokonce se přihlásila do projektu T-Mobile Rozjezdy pro začínající podnikatele. Jak moc vás to popostrčilo?
Doplnilo mi to teoretické znalosti, spoustu věcí kolem administrativy, která je
u podnikání opravdu náročná. Vždycky jsem si coby zaměstnanec říkala, že podnikatelé přehání. Ale nepřehání. Je toho fakt hodně. A bude ještě víc. Nové zákony i evropské směrnice administrativu hromadí.
 Počítám, že to není jediná překážka na cestě k vlastní značce…
Není. Některé jsou očekávatelné, jiné vás překvapí. Jako když mi nedávno uvízla dodávka zboží ve sněhové vánici kdesi daleko v Americe, a já nemohla nic.
 V Americe?
Ano, kromě autorských samolepek, tabulí nebo dřevěných hraček jsem také poměrně čerstvě výhradním distributorem parádních amerických hraček značky EeBoo. Jsou překrásně zpracované, jsou chytré a baví i české děti.
 To také určitě nebylo zadarmo: získat post výhradního distributora americké značky?
Nebylo. Jednání probíhala celé měsíce.
 Co nakonec rozhodlo?
Osobní setkání. Bylo to jednání, při kterém jsem komunikovala s vedením společnosti a jen tak matně někde
vzadu tušila, že se po místnosti
velmi nenápadně pohybuje ještě jedna žena. Do jednání nezasahovala a já se pořádně potila. Přece jen jsem malá firma a na začátku. Myslela jsem, že tím všechno projedu. A ono to bylo úplně naopak! Ta žena v pozadí, to byla totiž zakladatelka a majitelka značky. A měla za sebou vlastně podobný příběh jako já: začínala s malými dětmi v suterénu svého domu. Společný začátek nás spojil, a já se mohla stát výhradním distributorem EeBoo. No, a aby toho nebylo málo, o chvíli později mě sama, skrze Instagram, oslovila další americká značka. Tentokrát PalsSocks, super protiskluzové ponožky. A tak se moje značka Mamiee organicky propojuje s dalšími.
 A co vaše hračky? Stále jsou jen vaše, nebo se s nimi chystáte do světa?
V Čechách chci být nadále unikátní tím, že budou vznikat další autorské hry
a hračky Mamiee. Chci je nicméně dostat do kamenných obchodů. A co se zahraničí týče, dívám se po Německu. Trh je tam obrovský a myslím, že by se tam značce mohlo dařit.
 Tuším, že do žádné jiné práce už se vracet nechcete. Mamiee roste. Je to tak?
Je. Navíc, už mám dva syny. Vyzvedávám je ve tři hodiny, odpoledne trávím
s nimi nebo je vozím na kroužky. A i kdybych kdysi dávno přemýšlela o návratu
do zaměstnání, nemohla bych. Nenašla bych pravděpodobně zaměstnavatele, který by měl pochopení pro tak krátký úvazek. Ne v mém oboru.
  A co na to vlastně váš muž? Je součástí firmy, nebo se stal tou tichou podporou v pozadí?
(směje se) S mým mužem se to má tak… Jako člověk s obchodními zkušenostmi mi zkoušel v počátku s něčím radit, ale brzy jsme si uvědomili, že bude lepší, když si to budu dělat po svém. Korporátní taktiky se s malým podnikáním neslučují, navíc je velmi vytížený… A já si také uvědomila, že chci mít hlavně klidný, vyrovnaný vztah. Že ani nechci růst do nějakých nekonečných rozměrů, že si chci uchovávat čas pro sebe, svou rodinu… Bude mi bohatě stačit, když firma uživí mě a dva až tři zaměstnance. Nikam nic netlačím, nikam nespěchám. To všechno jsem zažila ve velkých firmách. Odešla jsem dokonce ve chvíli, kdy mi nabízeli povýšení! Ale už jsem to necítila. Nikdo to nechápal. Odevzdala jsem notebook, telefon, auto. Šéfové pořád pátrali po tom, která velká firma mě přetáhla, a já šla místo toho na dva měsíce na pracák, abych si ujasnila, co chci v životě dál. Pak přišla ta volná noha, potom děti, Mamiee…
a to už jsme vlastně zase na začátku. Při té příležitosti mě ještě napadá: kdo dal vlastně značce jméno?
To bylo úplně jednoduché. Můj starší syn. Protože mu piktogramy a tabule usnadnily opravdu spoustu činností, pokaždé, když něco zvládl sám, běžel a volal: „Mamiiii“! Já jen pozměnila grafickou podobu a udělala z jeho radosti jméno pro celou firmu. Sdílela jsem radost s ním, pokaždé! A to samé jsem chtěla cítit ve své firmě. A jsem ráda, že tu radost každý den opravdu cítím.