Děti vs. sladkosti: jak to dobře vybalancovat?

Děti vs. sladkosti: jak to dobře vybalancovat?

I když jste
si třeba předsevzala,
že vaše dítě se sladkého ani nedotkne, mám pro vás špatnou zprávu. Dotkne.
A jen na vašem rozumném přístupu bude záležet, jak moc
a jak sladké bude vnímat po celý život…
 Se sladkým se vám to u dětí může snadno vymknout. Sladká chuť je pro ně díky mateřskému mléku vůbec první chuť, kterou okusí. Mateřské mléko je hodně nasládlé. Proto pak jen málokterý kojenec skáče nadšením z příkrmů ze zeleniny. Sladká chuť je prostě lepší. Takže když neuspějete s brokolicí a květákem, určitě zabodujete s příkrmy z batátů, brambor nebo dýně. Ty jdou obvykle na dračku mnohem víc. Jenže… pak už se vaše malé rozkouká, začne jíst s vámi, je větší
a větší a stane se to: babička, nadšená prodavačka v obchodě nebo sousedka vás zastaví a řekne: „Já jsem tomu broučkovi něco koupila. Na – lízátko, to si dáš, co?“

Když se to stalo poprvé, překvapilo mě, jak brzy to bylo. Tina měla kolem roku
a každá druhá prodavačka jí chtěla za její roztomile velké oči „platit“ lízátkem, čokoládou… Ani moje babička, Tinina prababička, dodnes nechápe, proč jsem byla proti sladkému dlouhou dobu úplně. Do nějakých dvou let prostě mé dítě nevědělo, co je rafinovaný cukr. Xkrát jsem slyšela otázku: „To se bojíte cukrovky nebo co?“ Bála jsem se úplně jiných věcí a pořád dokola laskavě odmítala. A pořád sladké, v Tininých čtyřech a půl letech, neberu jako samozřejmost. Proč a jak?

Za prvé: Sama příliš dobře vím, jak se snadno dá být na sladkém závislá. Když jsem byla malá, byla čokoláda „lék“ na všechno i častý úplatek. Za vysvědčení, za odřené koleno… A když si jednou uložíte sladkosti jako emočně laděné jídlo, máte ho tak po celý život. A to pro své dítě nechcete, ty stavy, kdy u špatné nálady odmítáte jít ven, ale vydáte se plenit šuplík se sladkostmi… to nejsou stavy, na něž byste byla hrdá vy sama. Takže jsem se rozhodla neučit to svou dceru a spolu s ní se to naopak odnaučovat. Emoce řešíme, když přijdou. Bez sladkostí. Nikdy jsem nepoužila lentilku jako způsob, jak zastavit pláč, upoutat její pozornost nebo ji za něco „odměnit“, „odškodnit“.  Sladkosti se jí pro chuť. Ne pro důvod. A bez emocí.
  Za druhé: Učím ji, že sladké je OK, pokud před tím tělo nakrmila důležitějšími věcmi. Probereme spolu, jestli už ten den jedla jablíčka, banány, oříšky… Má misku s želé bonbony a ptá se, zda-li smí. Nebere si sama od sebe, i když by mohla. Jsou v dosahu. Ví, že ovoce a zelenina jsou pro její tělo důležitější, že z masa
má svaly a sílu… O složení jídla jí vyprávím od malička a učím ji poznat, z čeho může těžit a co si nechat jen tak pro radost. Když si jdu pro kousek hořké čokolády, uloupnu i pro ni. Nejsem za pokrytce. Mléčnou nejíme, nikomu z nás nechutná. A věci, jako jsou levné čokoládové figurky o Vánocích a Velikonocích,
ani nepovažuju za čokoládu. Když pečeme sladké snídaně, taky jí necpu suchý chleba. S domácí bábovkou problém nemám. Znám složení, vím, že používám máslo, špaldovou nebo pohankovou mouku, prášek do pečiva bez fosfátů… Sušenky z obchodů také projdou, ty bez krémových náplní, ztužených tuků, s obsahem ovesných vloček a podobně.

Za třetí: Smířila jsem se i s tím, že něco neuhlídám. Děti (i do té naší lesní) nosívají bonbony, slaví narozeniny a mají dorty… A nutit ji, aby si nedala, to můžu. Dokonce to i na základě dohod, které mezi sebou máme, bude pravděpodobně fungovat
a ona si teď skutečně nic nedá. Ale pak je tady to budoucí riziko „odpíraného největší krajíc“. Teď by dohody možná dodržela, jenže co později? Až bude kapesné a ona se rozhodna ochutnat, co jsem jí nikdy nedovolila? Skoro jistě by šla a jedla najednou ve velkém. A to pro změnu nechci. Takže, někdy zavírám oči a jsem
v klidu, protože vím, že sladkosti nejí ve velkém.

Za čtvrté: Učím i babičky a prababičky, že se k nám vozí na návštěvy ovoce a že když čokoláda, tak hořká. Jsem někdy za blázna, ale doufám, že to dělám dobře. Koneckonců, i když jsem si o tom povídala s kamarádkou a výživovou poradkyní Adelou Skoupou z týmu Petra Havlíčka, potvrdila mi, že nic se nemá přehánět a že u sladkého jde hlavně o to, aby nebylo podstatnou součástí dětského jídelníčku
a aby mělo odpovídající složení. Pokud jste rozhovor s ní nečetli, tady je. A pokud ano, přeju vám, ať to doma s těmi sladkostmi vybalancujete přesně tak, jak to cítíte jako správné…
  

Co si o tom myslíte?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *